Cesta
Maximu du Camp
I.
Hoch, do mědirytin a do map zahleděný,
má vesmír za větší než tužby jeho let.
Jsou velké obzory, ve světle lampy zřeny,
a v očích vzpomínky, jak malý je ten svět!
Tak, s hlavou v plamenech a srdcem plným hoře,
vyjdeme jeden den do dálky stíhat svod
a kolébáme pak po sladkém rytmu moře,
co v nás je bez konce na konečnosti vod:
Ten, šťasten, utíká své vlasti s kletbou hany,
ten svému domovu, jenž znechutil se mu,
a jiný, astrolog, v zrak ženy zadívaný,
své Kirké tyranské záhubných parfumů.
Nechtěje ve zvíře být změněn nenadále,
objetí prostorů a světel vzdává se,
a chlad, v tvář mraze jej, a žár, v tvář zas jej pále,
mu stopy polibků s ní smažou po čase.
Jen kdo jde, aby šel, je však ten poutník pravý;
se srdcem lehounkým jak balon na pohled,
neprchá osudu, když není vybíravý,
a aniž ví kdy proč, vždy jenom říká: "Vpřed!"
Ten, jehož touha má tvar oblak za bouření
a jenž, jak nováček sny plné strašných děl,
sní sny o rozkoších, jež barvu stále mění
a o nichž lidský duch nic nikdy neslyšel !
II.
Ach, hrůza, tančíme jak koule nebo káči!
Zvědavost nedává nám pokoj ani v snech,
a krutě mučíc nás, sem tam nás stále vláčí
jak Anděl bez citu, mdlé slunce štvoucí v běh.
Té zvláštní náhody, kam stěhuje se meta,
a ježto není jí a může všude být,
kam člověk pospíchá jak blázen krajem světa
v nezdolné naději, že najde přece klid!
Náš duch je trojstěžník, jenž hledá lkarii.
Na můstku bouří hlas a volá: "Napni zrak!"
A v koši, šílený, se jiný křiče zpíjí:
"Toť láska... štěstí... čest!" Je to jen skála však!
Ten každý ostrůvek, co strážník ohlašuje,
je jedno z Eldorad, Ráj sudbou slíbený,
a Obrazotvornost, jež tu svůj hod již snuje,
nalézá v záři dne jen výspu s kameny.
Ubožák, zhlédnuvší se v chimérickém kraji!
Má, zpitý námořník, jenž zřel břeh Amerik,
po jejichž přízraku se vody hořčí zdají,
snad v poutech do moře být hozen za svůj křik?
Tak tulák, když se tmou a blátem cesty krade,
zvedaje vzhůru nos o skvělých rájích sní
a svoji Capuu zří, očarován, všade,
kde, záříc v brlohu, mu svíčka zasvítí.
III.
Podivní poutníci, co ušlechtilých bájí
vám čteme ve zracích, jak moře hlubokých!
Otevřte paměti, ty schránky, kde se tají
zářivé klenoty z etherů, hvězd a tich.
Toužíme cestovat jak bez větru, tak páry!
Znuděným, přejte nám, nám, vězňům, opory
a v duše, napjaté jak plachty na stožáry,
nám vpusťte vzpomínky za rámem s obzory!
Nuž, co jste viděli?
IV.
"My cestou viděli jsme
bezpočet hvězd a vln, i zrádných úskalí,
a přes spoušť krutých ran, jež nepředvídali jsme,
nejednou jako zde jsme nudou zívali.
Lesk slunce na moři fialového plání
a lesk měst v západu nám zažehaly všem
ve smutném srdci vždy jen nepokojné přání
se vhroužit do nebe se svůdným reflexem.
V nejhezčích krajinách a městech cizích světů
se nikdy netajil vděk plný záhad těch,
co z oblak náhoda nám vykouzluje vletu,
a nás pak trápil stesk po nových radostech!
Smyslný požitek dodává chtíči síly.
6 chtíči, starý pni, ty, slastí mrvený,
tvé větve, zatím co ti kůra tvrdnouc sili,
se bliže ke slunci pnou svými rameny!
Porosteš, strome, dál jak cypřiš, jenž vždy raší?
- My nasbírali vám přec velmi pečlivě
pro lačný památník hrst kreseb, bratři naši,
mající za krásné jen to, co z dáli je!
My pozdravovali háj bůžku s noscem v tváři,
trůn, samý drahokam, jenž svítí s večerem,
a palác, jehož lesk do nejdelšího stáří
by u vás boháči byl nedostižným snem.
Nádherné obleky, z nichž přecházejí oči,
a ženy, jimž se chrup a nehty barvou stkví,
a kejklíře, jimž had se kolem těla točí:"
V.
A dál? Co dál, co dál?
VI.
"Ó bratři bláhoví!
Abychom hlavního tu neopomínali,
nám všude - ačkoli jsme nehledali jich -
na žebři osudném se stále naskýtaly
odporné pohledy na nesmrtelný hřích.
Tak žena, nadutá a hloupá, sprostá služka,
jež vážně, bez studu a bez smíchu se ctí;
muž, tyran, chlípník, žrout se směšnou tváří bůžka,
služebník služky své, proud v stoce neřesti;
kat, jenž se raduje, a mučedník, jenž vzlyká;
kvas, jenž, pln veselí, je krví kořeněn;
jed moci bezmezné, jenž ničí ukrutníka,
a lid, jenž vzývá bič, i když ho bije jen;
rozličná vyznání, jak naše, všechna pravá,
jež nebe zlézají svou vírou jedinou,
a Svatost, jež svou slast si v žíních vyhledává
jak starý rozkošník v svém lůžku s peřinou;
a Lidstvo tlachavé, jež se svým duchem zpijí,
a stejně šilené, co stoji tento svět,
křičicí na Boha v své vzteklé agonii:
"Ó Ty, mně podobný, můj Pane, budiž klet!"
A menší hlupáci, šílenství milovníci,
prchnuvší Osudu odvážně ze stáda
a v mocném Opiu svou spásu hledající!"
Hle, věčné hlášení, jak váš svět vypadá!
VII.
Je hořké poznání, jež člověk s cesty získá!
Ten malý svět, vždy týž, nám zítra, včera, dnes,
vždy všude zjevuje náš obraz bídy zblízka:
děsivou oasu v strašlivé poušti kdes!
Jít? Zůstat? Můžeš-li? Než máš-li, vyraž směle!
Ten prchá, ten je tich, chtě oklamati Čas,
žel, velmi bdělého a lstného nepřítele!
Jsou běžci, které nic - byť leti jako ďas,
tak jako bludný Žid a jako věrozvěsti -
nic nezachrání, loď ni vagon, před síti,
co má ten síťovník, tak rychlý na neštěsti.
A jsou, kdo v kolébce jsou s to ho zabíti.
Až jednou tlapou svou nám šlápne na hřbet zbitý,
můžeme doufati a zavolati: "Vpřed!"
Jak druhdy do Číny, my, oči v dálky vpity
a vlasy ve větru, jak poutník v květu let
vesele vstoupíme na černou plachetnici
a mořem temnoty se dáme kolébat.
Ó, slyš ty hlasy tam, tak sladce zpívající:
"Sem, kdo má Lotosy a jejich vůni rád!
To zde se sklízeji ty čarodějné plody,
jež v srdci krutý hlad již dlouho budi vám;
ó, pojďte mámit se na naše věčné hody
tím libým odpůldnem, jež nekonči se nám!"
Po známém přízvuku my poznáváme stíny;
sbor našich Pyladů k nám ruce vztahuje.
"Pluj srdce zchladit si k své Elektře!" dí jiný,
ta, před níž klekávals, zpit klín ji celuje.
VIII.
Je hořké poznání, jež člověk s cesty získá!
Ten malý svět, vždy týž, nám zítra, včera, dnes,
vždy všude zjevuje náš obraz bídy zblízka:
děsivou oasu v strašlivé poušti kdes!
Jít? Zůstat? Můžeš-li? Než máš-li, vyraž směle!
Ten prchá, ten je tich, chtě oklamati Čas,
žel, velmi bdělého a lstného nepřítele!
Jsou běžci, které nic - byť letí jako ďas,
tak jako bludný Žid a jako věrozvěsti -
nic nezachrání, loď ni vagon, před síti,
co má ten síťovník, tak rychlý na neštěsti.
A jsou, kdo v kolébce jsou s to ho zabíti.
Až jednou tlapou svou nám šlápne na hřbet zbitý,
můžeme doufati a zavolati: "Vpřed!"
Jak druhdy do Číny, my, oči v dálky vpity
a vlasy ve větru, jak poutník v květu let
vesele vstoupíme na černou plachetnici
a mořem temnoty se dáme kolébat.
Ó, slyš ty hlasy tam, tak sladce zpívající:
"Sem, kdo má Lotosy a jejich vůni rád!
Přeložil Svatopluk Kadlec
