Charles Baudelaire :: svět prokletého básníka :: Poezie a próza
Úvodní stránka  |  Poezie a próza  |  Život v datech  |  Galerie  |  Citáty a glosy  |  Téma Baudelaire  |  Odkazy
English version  |  Version Française

české překlady

» Květy zla «

Věnování
Předmluva

Spleen a Ideál
Žehnání
Albatros
Vzlétání
Spojitosti
Miluji vzpomínku
Majáky
Nemocná Musa
Prodejná Musa
Nehodný mnich
Nepřítel
Osud
Minulý život
Cikáni na cestách
Člověk a Moře
Don Juan v Podsvětí
Ztrestání Pýchy
Krása
Ideál
Obryně
Maska
Hymna na Krásu
Klenoty
Exotický parfum
Vlas
Ó, já tě zbožňuji
Ty, ženo nečistá
Sed non satiata
V těch šatech vlnivých
Tancující had
Mršina
De profundis clamavi
Upír
Lethe
Spě s hroznou židovkou
Pohrobní výčitka
Kočka
Duellum
Balkon
Posedlý
Fantom
Ty verše dávám ti
Semper eadem
Ona celá
Co jenom povíš dnes
Živá pochodeň
Té, která je příliš veselá
Zvratnost
Zpověď
Svítání v duši
Harmonie večera
Lahvička
Jed
Kalné nebe
Kočka
Krásná loď
Vyzvání na cestu
Nenapravitelné
Rozhovor
Podzimní zpěv
Jedné Madoně
Odpolední píseň
Sisina
Jedné kreolské dámě
Moesta et errabunda
Strašidlo
Podzimní sonet
Smutek Luny
Kočky
Sovy
Dýmka
Hudba
Hrobka prokletého básníka
Fantastická rytina
Veselý mrtvý
Sud Záště
Puklý zvon
Spleen
Spleen
Spleen
Spleen
Posedlost
Touha po Nicotě
Alchymie Bolesti
Sympatická Hrůza
Modlitba pohanova
Poklop
Půlnoční zpytování
Smutný madrigal
Varovatel
Vzpurník
Velmi daleko
Strž
Nářek Ikarův
Rozjímání
Heautontimorumenos
Nezměnitelné
Hodiny

Pařížské obrazy
Krajina
Slunce
Uražená Luna
Rusovlasé žebračce
Labuť
Sedm starců
Stařenky
Slepci
Jedné kolemjdoucí
Pracující kostlivec
Soumrak
Hra
Tanec kostlivců
Láska ke Lži
Já v duchu stále zřím
Té chůvě
Mlhy a deště
Pařížský sen
Svítání

Víno
Duše vína
Víno hadrářů
Víno vrahovo
Víno samotářovo
Víno milenců

Květy zla
Epigraf k odsouzené knize
Záhuba
Mučednice
Lesbos
Prokleté ženy
Prokleté ženy
Dvě hodné sestřičky
Krvavé zřídlo
Alegorie
Beatrice
Proměny Upírovi
Cesta na Kytheru
Amor a Lebka

Vzpoura
Zapření svatého Petra
Abel a Kain
Litanie k Satanovi

Smrt
Smrt milenců
Smrt chudých
Smrt umělců
Konec dne
Sen zvědavcův
» Cesta «

Doplňky
Théodoru de Banville
Dýmka Míru

Tříšť
Západ Romantického slunce

Galanterie
Vodotrysk
Bertiny oči
Hymna
Nápovědi obličeje
Šereda
Franciscae meae laudes

Epigrafy
Verše k portrétu Honoré Daumiera
Lola de Valence
Na Tassa ve vězení

Rozmanité básně
Hlas
Netušené
Výkupné
Jedné Malabarance

Buffonerie
Na debut Aminy Boschetti v divadle de la Monnaie v Bruselu
O jednom dotěravci
Laškovná hospůdka
Epilog

Malé básně v próze

Báseň o hašiši

Fanfarlo

Důvěrný deník


originale française

Les fleurs du mal

Petits poemes en prose

La Fanfarlo


Baudelaire in English

The Flowers of Evil

Prose Poems

Fanfarlo




Navštivte

Malý koutek poezie

Malý koutek poezie


Baudelaire


Květy zla

Previous    Next


Cesta

I.

Pro dítě zmámené obrázky staré mapy
je vesmír na míru vší jeho žádosti.
Jak je svět veliký v důvěrném světle lampy!
A jak nás překvapí jednou svou malostí!

Tak zrána vyplujem, a mozek ohněm hoří,
srdce nám tíží zášť a touhy hořký plod,
jdem, kolébajíce v lenivém rytmu moří
svůj nekonečný sen na konečnosti vod.

Ten prchá před vlastí, na rtech jen zlořečení,
ten před svou kolébkou, jež nahání mu strach,
a jiní, hvězdáři, tonoucí v očích ženy,
před Kirké tyranskou, co zákeřný má pach.

Protože nechtějí být jedno se zviřaty,
zpíjí se prostorem, žhoucími nebesy;
mráz, jenž je rozrývá, a slunce, jež je zlatí,
jim setřou polibky, že více neděsí.

Však praví poutníci jsou ti, kdo odplouvají
jenom tak, se srdcem vydaným napospas
vlastnímu osudu, jemuž se nevzpírají,
kdo, aniž vědí proě, řeknou: Pojďme! Je čas!

Ti, jejichž touha je jak oblak utvářena,
kdo sní - jak zelenáč o první palbě děl -
o širých rozkoších, měnivých, beze jména,
o kterých lidský duch nic dosud nezvěděl.


II.

Hopsáme, tančíme tak jako dětské káči;
i ve snech musíme tu děsnou tíhu nést:
Zvědavost trýzní nás a jako můra tlačí
s krutostí Anděla, jenž mrská trsy hvězd.

Podivná štěstěna, jež cíl vždy jinam staví,
nikde ho nevidíš, a všude může být.
Člověk, jejž naděje do konce neunaví,
běží jak šílenec, jen aby našel klid.

Duše je trojstěžník plující k Ikarii.
Z můstku zní volání: "Hleďte! Tam nablízko..."
Hlas z koše, zažehlý plamenem delirií,
řve: "Láska ... sláva ... štěstí ... " K čertu, skalisko!

Každičký ostrůvek, jejž nahlásí nám hlídka,
je jedním z Eldorád slíbených nebesy.
Obraznost v orgiích své prudké vidiny tká,
a s ranním rozbřeskem zří nahé útesy.

Ubohý milenec těch chimérických vlastí!
Ten hledač Amerik, ten matróz opilý!
Dáme ho do želez, svrhnem ho do propastí,
v nichž s každým přeludem se hořkost rozptýlí?

Tak starý vagabund se vleče zapadákem,
nos kdesi u nebe, sní příběh o ráji,
a vidí Kapuu svým okouzleným zrakem
v každičkém brlohu, kde svíčky blikají.


III.

Úchvatní poutníci! Ach kolik epopejí
čtem v očích hlubokých jak mořské krátery!
Otevřte skříňky své paměti, kde se skvějí
ty krásné klenoty, hvězdy a étery.

I my chcem bez plachet vyplout do nenávratna!
Stesk našich vězení potěšte v hovoru,
vpište nám do duší, napjatých jako plátna,
své vzácné vzpomínky s obrubou obzorů.

Co vše jste spatřili?


IV.

"Hrozivé vodní srázy
a hvězdy; častokrát jsme písky vídali;
a třebas den co den jsme byli blízko zkázy,
ne méně nežli zde jsme nudou strádali.

Sluneční nádhera nad fialovou plání
a sláva velkých měst, když slunce zkrvaví,
ze srdcí neklidných vábily odhodlání
vrhnout se do nebe, do jasné záplavy.

Hřmění měst, rozlohy, jež unikají zraku,
nemohly přehlušit tajemné podoby
krajin, jež náhoda odlévá z bílých mraků.
A touha napořád nám hryzla útroby.

Ó touho, nová slast jen posílí tvůj plamen!
Ty strome prastarý, rozkoší živený,
i když tvou kůru čas zatvrdil jako kámen,
dál blíže ke slunci se vzpínáš rameny.

Což budeš stále růst, ty strome vítězící
nad klidem cypřišů? - Pro vaši tesknotu
a dravost vašich alb však načrtli jsme skici,
které vás potěší, ctitelé exotů.

My šli jsme pozdravit idoly, jejich chrámy,
paláce ztopené v zářivé nádheře
a trůny, jejichž lesk a hvězdné drahokamy
by byly zhoubným snem pro vaše bankéře;

báječné oděvy, jež lidské oči zpíjí,
ženy, jež bílý chrup si rády začerní,
a moudré kejklíře s krajtami kolem šíjí."


V.

Dál, povězte, co dál?


VI.

"Ó bratři dotěrní!

Nuže, to podstatné: kamkoli střelka bludná
nás vedla, do tváří nám hleděl bez studu
on, nesmrtelný hřích, a tatáž scéna nudná
se hrála na stupních žebříku Osudu:

hle, žena, pyšná, hloupá, v sebe zahleděná,
jejíž ret ani smích, ani hnus nezvlní;
muž, otrok-despota, jenž padá na kolena
před zlatou škraboškou, lačný a smyslný;

sténání nevinných a jásot těch, kdo vraždí;
pach krve, který je kořením orgií;
jed moci královské, jež pomatence dráždí;
lid líbajLcí knutu, jež ho dobíjí;

falešní proroci chtějící vnutit nebi
své víry, podobné té naší; světice,
jimž rozkoš působí žíněný šat a hřeby
tak jako změkčilcům podušky ložnice;

žvanivé lidstvo, jež svým géniem se zpíjí
a jehož bláznovství je stále při chuti,
křičící na Boha v zběsilé agonii:
Ó ty mně podobný, můj pane, klnu ti!

A ti, kdo uprchli Osudu z jeho stáda,
milenci Šílenství, již s gestem vyhnance
v hlubinách opia našli svá Eldoráda.
- To světa celého je věčná bilance."


VII.

Jak hořké poznání je plodem putování!
Náš jednotvárný svět, malý a neměnný,
dnes, včera, nazítří týmž obrazem nás zraní:
jsme studnou úděsu v sahaře zhnusení.

Zůstat či odejet? Zůstaňte, můžete-li,
a ty, kdo musíš, jeď! Ten prchá do dáli,
a ten by se rád skryl bdělému nepříteli,
Času! Jsou běženci, kterým je pomalý

i vagón nebo loď, prchají plni hrůzy
před gladiátorem, jenž vrhl již svou síť,
jak apoštolové, jak bludný Žid; a druzí
jej v lůně kolébek dovedli zardousit.

Až nohu na šíji nakonec položí nám,
dál doufat budeme a volat: "Kupředu!"
Jako když před léty jsme odplouvali k Čínám,
zas vlasy ve větru a dálku v pohledu

na moře Temnoty spustíme škuner vratký
a jako poprvé nám srdce bude bít.
Slyšte ten tichý hlas, truchlivý, ale sladký,
jak vábí: "Tudy! vy, kdo chcete okusit

voňavý Lotos! Zde nalezne srdce bědné,
jež stále hladoví, ovoce úžasné!
Pojďte se opojit mdlou něhou odpoledne,
nachovým obzorem, jenž nikdy nehasne!"

Ten přízrak hovoří důvěrně známou řečí.
A ruce Pyladů již kynou zpovzdáli.
"Pluj ke své Elektře, jež chorá srdce léčí,"
praví ta, které jsme kolena líbali.


VIII.

Vzhůru! Je čas, ó Smrti, starý kapitáne!
Ta země nudí nás, zvedněme kotvu už!
V těch srdcích, která znáš, nám jasný oheň plane,
ač moře s oblohou jsou černé jako tuš.

S tvým jedem horoucím nám síla do žil vtekla!
Než mozky sžehne žár, tak ještě jedenkrát
až na dno propasti, ať do Nebe či Pekla!
až na dno Neznáma, kde nové čeká snad.


Přeložil Jiří Pelán


originale française: CXXVI. Le Voyage

Budelaire in English: Voyaging



Vysvětlivky:
Kirké: kouzelnice, která proměnila Odysseovy druhy ve vepře;
Ikarie: řecký ostrov, u něhož se utopil Ikaros, zde je jména užito ve smyslu, který mu dal Étienne Cabet ve své Cestě do lkarie (1824): země, kde lidé žijí v ideální společnosti;
Kapua: město v Kampánii, jež Hannibaloví vojácí nechtěli opustit, lákaly je "slasti Kapuy";
Pylades: bratranec a věrný druh Orestův;
Elektra: sestra Orestova, zde jako symbol oddanosti, převzatý z Thomase Quinceyho, překladadaptaci Quinceyova textu (Zpověď anglického poživače opia) Baudelaire dokončoval v době, kdy napsal Cestu.






www.baudelaire.cz :: Since 2002 :: Based On Layout Designed By Danny Is On Fire Productions © 2006