Cesta
I.
Pro dítě zmámené obrázky staré mapy
je vesmír na míru vší jeho žádosti.
Jak je svět veliký v důvěrném světle lampy!
A jak nás překvapí jednou svou malostí!
Tak zrána vyplujem, a mozek ohněm hoří,
srdce nám tíží zášť a touhy hořký plod,
jdem, kolébajíce v lenivém rytmu moří
svůj nekonečný sen na konečnosti vod.
Ten prchá před vlastí, na rtech jen zlořečení,
ten před svou kolébkou, jež nahání mu strach,
a jiní, hvězdáři, tonoucí v očích ženy,
před Kirké tyranskou, co zákeřný má pach.
Protože nechtějí být jedno se zviřaty,
zpíjí se prostorem, žhoucími nebesy;
mráz, jenž je rozrývá, a slunce, jež je zlatí,
jim setřou polibky, že více neděsí.
Však praví poutníci jsou ti, kdo odplouvají
jenom tak, se srdcem vydaným napospas
vlastnímu osudu, jemuž se nevzpírají,
kdo, aniž vědí proě, řeknou: Pojďme! Je čas!
Ti, jejichž touha je jak oblak utvářena,
kdo sní - jak zelenáč o první palbě děl -
o širých rozkoších, měnivých, beze jména,
o kterých lidský duch nic dosud nezvěděl.
II.
Hopsáme, tančíme tak jako dětské káči;
i ve snech musíme tu děsnou tíhu nést:
Zvědavost trýzní nás a jako můra tlačí
s krutostí Anděla, jenž mrská trsy hvězd.
Podivná štěstěna, jež cíl vždy jinam staví,
nikde ho nevidíš, a všude může být.
Člověk, jejž naděje do konce neunaví,
běží jak šílenec, jen aby našel klid.
Duše je trojstěžník plující k Ikarii.
Z můstku zní volání: "Hleďte! Tam nablízko..."
Hlas z koše, zažehlý plamenem delirií,
řve: "Láska ... sláva ... štěstí ... " K čertu, skalisko!
Každičký ostrůvek, jejž nahlásí nám hlídka,
je jedním z Eldorád slíbených nebesy.
Obraznost v orgiích své prudké vidiny tká,
a s ranním rozbřeskem zří nahé útesy.
Ubohý milenec těch chimérických vlastí!
Ten hledač Amerik, ten matróz opilý!
Dáme ho do želez, svrhnem ho do propastí,
v nichž s každým přeludem se hořkost rozptýlí?
Tak starý vagabund se vleče zapadákem,
nos kdesi u nebe, sní příběh o ráji,
a vidí Kapuu svým okouzleným zrakem
v každičkém brlohu, kde svíčky blikají.
III.
Úchvatní poutníci! Ach kolik epopejí
čtem v očích hlubokých jak mořské krátery!
Otevřte skříňky své paměti, kde se skvějí
ty krásné klenoty, hvězdy a étery.
I my chcem bez plachet vyplout do nenávratna!
Stesk našich vězení potěšte v hovoru,
vpište nám do duší, napjatých jako plátna,
své vzácné vzpomínky s obrubou obzorů.
Co vše jste spatřili?
IV.
"Hrozivé vodní srázy
a hvězdy; častokrát jsme písky vídali;
a třebas den co den jsme byli blízko zkázy,
ne méně nežli zde jsme nudou strádali.
Sluneční nádhera nad fialovou plání
a sláva velkých měst, když slunce zkrvaví,
ze srdcí neklidných vábily odhodlání
vrhnout se do nebe, do jasné záplavy.
Hřmění měst, rozlohy, jež unikají zraku,
nemohly přehlušit tajemné podoby
krajin, jež náhoda odlévá z bílých mraků.
A touha napořád nám hryzla útroby.
Ó touho, nová slast jen posílí tvůj plamen!
Ty strome prastarý, rozkoší živený,
i když tvou kůru čas zatvrdil jako kámen,
dál blíže ke slunci se vzpínáš rameny.
Což budeš stále růst, ty strome vítězící
nad klidem cypřišů? - Pro vaši tesknotu
a dravost vašich alb však načrtli jsme skici,
které vás potěší, ctitelé exotů.
My šli jsme pozdravit idoly, jejich chrámy,
paláce ztopené v zářivé nádheře
a trůny, jejichž lesk a hvězdné drahokamy
by byly zhoubným snem pro vaše bankéře;
báječné oděvy, jež lidské oči zpíjí,
ženy, jež bílý chrup si rády začerní,
a moudré kejklíře s krajtami kolem šíjí."
V.
Dál, povězte, co dál?
VI.
"Ó bratři dotěrní!
Nuže, to podstatné: kamkoli střelka bludná
nás vedla, do tváří nám hleděl bez studu
on, nesmrtelný hřích, a tatáž scéna nudná
se hrála na stupních žebříku Osudu:
hle, žena, pyšná, hloupá, v sebe zahleděná,
jejíž ret ani smích, ani hnus nezvlní;
muž, otrok-despota, jenž padá na kolena
před zlatou škraboškou, lačný a smyslný;
sténání nevinných a jásot těch, kdo vraždí;
pach krve, který je kořením orgií;
jed moci královské, jež pomatence dráždí;
lid líbajLcí knutu, jež ho dobíjí;
falešní proroci chtějící vnutit nebi
své víry, podobné té naší; světice,
jimž rozkoš působí žíněný šat a hřeby
tak jako změkčilcům podušky ložnice;
žvanivé lidstvo, jež svým géniem se zpíjí
a jehož bláznovství je stále při chuti,
křičící na Boha v zběsilé agonii:
Ó ty mně podobný, můj pane, klnu ti!
A ti, kdo uprchli Osudu z jeho stáda,
milenci Šílenství, již s gestem vyhnance
v hlubinách opia našli svá Eldoráda.
- To světa celého je věčná bilance."
VII.
Jak hořké poznání je plodem putování!
Náš jednotvárný svět, malý a neměnný,
dnes, včera, nazítří týmž obrazem nás zraní:
jsme studnou úděsu v sahaře zhnusení.
Zůstat či odejet? Zůstaňte, můžete-li,
a ty, kdo musíš, jeď! Ten prchá do dáli,
a ten by se rád skryl bdělému nepříteli,
Času! Jsou běženci, kterým je pomalý
i vagón nebo loď, prchají plni hrůzy
před gladiátorem, jenž vrhl již svou síť,
jak apoštolové, jak bludný Žid; a druzí
jej v lůně kolébek dovedli zardousit.
Až nohu na šíji nakonec položí nám,
dál doufat budeme a volat: "Kupředu!"
Jako když před léty jsme odplouvali k Čínám,
zas vlasy ve větru a dálku v pohledu
na moře Temnoty spustíme škuner vratký
a jako poprvé nám srdce bude bít.
Slyšte ten tichý hlas, truchlivý, ale sladký,
jak vábí: "Tudy! vy, kdo chcete okusit
voňavý Lotos! Zde nalezne srdce bědné,
jež stále hladoví, ovoce úžasné!
Pojďte se opojit mdlou něhou odpoledne,
nachovým obzorem, jenž nikdy nehasne!"
Ten přízrak hovoří důvěrně známou řečí.
A ruce Pyladů již kynou zpovzdáli.
"Pluj ke své Elektře, jež chorá srdce léčí,"
praví ta, které jsme kolena líbali.
VIII.
Vzhůru! Je čas, ó Smrti, starý kapitáne!
Ta země nudí nás, zvedněme kotvu už!
V těch srdcích, která znáš, nám jasný oheň plane,
ač moře s oblohou jsou černé jako tuš.
S tvým jedem horoucím nám síla do žil vtekla!
Než mozky sžehne žár, tak ještě jedenkrát
až na dno propasti, ať do Nebe či Pekla!
až na dno Neznáma, kde
nové čeká snad.
Přeložil Jiří Pelán