Předmluva

---

Hle! hloupost, blud a klam, hle! hřích a mor i hlízu,
čím duch se plní nám, čím těla strádají;
v nás milé svědomí se výtky střádají,
jak žebrák k pokrmu své tělo dává hmyzu.

Má tvrdou šíji hřích, však lítost prchá plaše;
když zpověď skončena, tím více hřešíme,
v to bahno cesty své se rádi vracíme,
a podlé slzy tok má smýti hříchy naše.

A na podušce zla, hle! Ďábla Trismegista,
jak duši uspává, již kouzlem omámil,
a dobré vůle kov, jenž hojně v nás se lil,
jak v páru vyváří ten velký alchymista!

Nás drže na šňůrce, jak chce, ďas námi houpá,
že rozkoš najdeme, kde rozhostil se hnus;
co den tak do pekla my urazíme kus,
tmou jdouce bez hrůzy, z níž zápach k nebi stoupá.

Jak starou nevěstku si grošem žebrák koupí
a zbytek almužnou vnad svadlých zaplatí,
my rozkoš vyssajem, ať nic se neztratí,
jak citron nahnilý, jejž cestou ruka zloupí.

A zástup Démonů jak v mraveništi hraje
se hemže v mozku nám, jenž dán jim na pospas;
proud Smrti, neviděn jenž plyne kolem nás,
— slyš hluchý jejich ston! — dech plicí stále ssaje.

Svou kresbou půvabnou kde ještě nevyšili
té chudé osnovy, již všední život splet’,
pych, vražda, násilí a žhářství, dýka, jed:
víš, proč je tak? Duch náš že dosti neměl síly!

V té smečce hyen, fen, v tom stádě dravců, supů,
v tom opic zástupu, v tom hnízdě ještěrů,
kde štěkot, ryk a řev, — znám jednu příšeru
v tom zvěřinci, kde zřít všech hříchů naších tlupu,

A ta je hroznější než všech těch oblud čety!
Ač němý její hlas, ač velký její klid,
přec ráda chtěla by zem v kusy rozdrtit
a v jednom zívnutí se chystá polknout světy.

Toť Nuda! — Bezděčnou zrak snivý slzou patře
skrz dýmky kotouče, zří popraviště stát.
Tu jemnou obludu ty také musíš znát,
čtenáři-pokrytče, — můj bližní, druhu, bratře!


Přeložil Jaroslav Goll