Fantóm
I. Temnoty
Pod klenbou běd, vše temnem skrývající,
kam vůle Osudu mne zaklela,
kam nesmí záře slunce veselá,
kde jsem jen s Nocí, truchlou společnicí,
sám, jako malíř, jejž Bůh jízlivý
v temnotách - běda! - malovati nutí,
a propadaje kouzlu chmurných chutí,
patřím, jak srdce mé se v pánvi chví -
vytryskne a již v šíř se rozednívá,
milostí planouc, duha přeskvělá.
Ta chůze orientálská - tak snivá -
teď už ji vidím blízko docela -
nikoli - není možno pochybiti:
toť Ona, černá a přec tiše svítí.
II. Parfém
Čtenáři, zdaž jsi někdy vdechoval,
pozvolným výdechem se opájeje,
dým kadidla, jenž kostelem se chvěje,
či pižma pach, jenž v sáčku vyvětral?
Jak hluboké to kouzlo magické je,
jímž v přítomnost se vrací přešlá dál!
Milenec nad tělem, jež zbožňoval,
dech květů cítí, tam se navraceje.
Ten poddajný a tíhy plný vlas
jak pižmem voněl nebo pryskyřicí,
pach plavý vlál z něj kol a vzrušující,
a její mušelín či samet zas,
jímž hluboce dech mládí čistý provál,
kožešin parfém dravý vybavoval.
III. Rám
Jak v krásném rámu vyzní výrazněji
obraz, jenž jinak udivoval vás,
jako by kouzlem obepjal jej pás,
jenž poutá přírodu co hráze její -
tak kov i zlacení se odrážejí
co živý rámec jejích vzácných krás.
Bez stínu hoří její plný jas,
vše prostě jako rámec lemuje ji.
Ba, řek bys častokrát, že myslí si:
Vše miluje mne; záchvěv jakýsi
vášnivě vzplál v ní, vnořovala-li
své tělo v líbající hedvábí,
a každý pohyb - zrychlený či pomalý -
měl dětsky opičácké půvaby.
IV. Portrét
Nemoc a smrt - toť popel, v kterém hasne
celý ten oheň, který pro nás kdysi plál.
Ty oči veliké - tak něžně krásné -
ta ústa, v nichž jsem srdcem utkvíval,
ty polibky, jež nad balzám mi byly,
pohled, snad jasnější než den -
to vše je pryč - má duše kvílí!
Trojbarvý, zbledlý obraz zbyl tu jen,
jenž jako já - kdes stranou odumírá,
a který Čas, ten starý, krutý běs,
co ráno drsnou perutí svou stírá.
Však - vrahu života i Múz - to věz,
že nikdy nemůžeš mé duši vzíti,
co bylo světlem mým a slávou žití.
Přeložil Zdeněk Kalista
