Přízrak
I. Tma
V těch sklepeních, jež vůle vyšší moci
mně přidělila na můj okrsek,
kam nezabloudí ani paprsek,
kde žiji se svou hostitelkou Nocí
jak malíř, odsouzený malovat
ve tmavé cele, v zasypané huti,
kde vařím, kuchař s pošetilou chutí,
své srdce, abych ukojil svůj hlad.
Tam chvílemi se zatřpytí a zhasne
tvář podivuhodného přízraku,
a podle gesta, které je tak krásné,
když vypluje jak měsíc ze mraků,
ji poznám dřív než podle její tváře,
ji, ponurou, a přece plnou záře.
II. Vůně
Už vdechoval jsi někdy, čtenáři,
jak labužník ve voňavkářském krámu,
kouř kadidla, když pluje při mši v chrámu,
a pižmo rozptýlené v kapsáři?
Jak hluboce se oddáváme klamu,
když minulost nám bleskne do tváří,
když zbožňované tělo obdaří
nás vzpomínkou jak váčkem drahokamů.
A z její kštice barvy achátu
jak z vykuřovadla, jak z živé schránky,
se lila plavá vůně majoránky -
a oděv, z plyše nebo z brokátu,
jenž, nasát mládím, pohlcoval stíny,
měl vůni drahocenné kožišiny.
III. Rám
Jak vkusný rám vždy obohatí dílo,
i tenkrát, když je zhodnotil už čas,
snad tím, že zdůrazní nám jeho hlas,
snad proto, že se od nás oddělilo,
tak šperky, na nichž mnoho zlata bylo,
se podrobíly kouzlu jejích krás,
nic nerušilo její vzácný jas,
to všechno ji jen vhodně ovroubilo.
Vždyť mohlo by se někdy ba i zdát,
že všechno toto chce ji milovat,
tak vystavila, v atlasu se topíc,
své nahé tělo plné vonných hvězd
a zvolna nebe rychlým sledem gest
nám ukázala dětský půvab opic.
V. Podobizna
Smrt s Chorobou tak neurvale hasí
ten oheň, který ostříhal náš klid.
Co zbývá z očí, plných něžné krásy,
z těch úst, v nichž utonul můj velký cit,
z těch polibků, jež nevyzněly hluše,
z těch snů, jež zapadly nám pod víčka,
co zbývá? Je to, strašné, moje duše!
Jen bledá tříbarevná kresbička,
jež hyne jako já, žel, neumírá,
a kterou Čas, jenž pranic necení,
svým drsným křídlem každodenně stírá ...
Ty vrahu Života a Umění,
ty nevyrveš z mé paměti a z hlavy
tu, jež mně byla vždycky zdrojem slávy.
Přeložil Vítězslav Nezval