Sedm starců
(Victoru Hugovi)
Ty město kypící, ty město plné snění,
kde přízrak na chodce i za dne věsí se!
Tím cevstvem olbřímím, jež tepe bez umdlení,
kolují tajemství jak mízy pěníce.
Tak rána jednoho, kdy vlhký vzduch byl měkký,
kdy domy smutných tříd, mhou prodlužované,
v něm zpodobňovaly dva břehy vzduté řeky
a kdy - sám hercův duch, když pyšně kol se pne -
ta kalná žlutá mha dál prostor zalévala,
já, napínaje tu své čivy jako rek,
a mluvě s duší svou, jež bezmála již spala,
šel šerým předměstím, jímž třás' hřmot dvoukolek.
Vtom objevil se mi však jakýs stařec v plášti,
sám hadr, špinavý jak onen mlžný den,
jenž bez svých očí zlých, v nich planul plamen záští,
by zjeven přivolal déšť štědrých almužen.
Jako by ve žluči si smočil zřítelnici,
měl pohled, v němž tuh' mráz, zrak chladný jako led,
a jeho dlouhý vous, jak šavle tvrdě čnící,
tak jako Jidášův svou špičkou trčel vpřed.
Ne ohnut, přelomen, a tvoře svými zády
a svýma nohama tak pravý úhel pak,
měl s holí, doplňkem, jenž patřil dohromady,
podivné vzezření a chůzi, ubožák,
chromého čtvernožce či žida o třech tlapách.
Šel, zabřídaje v sníh a bláto ulice,
jako by mrtvé snad byl drtil, v těžkých křápách,
nikoli netečně, spíš nepřátelsky zře.
Av patách šel mu druh: vous, oko, hřbet, hůl, cáry,
vše, dvojník stoletý z týchž pekel, měl tu s ním,
a obě strašidla, tak hrozná svými tvary,
týmž krokem se brala za svým cílem neznámým.
Jakému spiknutí jsem tu byl vydán, Bože?
A jaký krutý los si ráčil se mnou hrát?
Ten stařec zlověstný, před zrakem se mi množe,
se mně pak objevil, čas k času, sedmkrát!
Nechť ten, kdo směje se zde mému nepokoji
a necítí ten strach, co mne jal před nimi,
jen ráčí uvážit, že přes vši sešlost svoji
ti hrozní netvoři se zdáli věčnými.
Zda moh' bych, nezemřev, tak patřit na osmého,
krutého dvojníka, v němž Osud smál se mně,
hnusného Fénixe, syna a otce svého?
- Odvrátil jsem se radš od spřeže pekelné.
Se vztekem opilců, vše se dvakrát jeví,
já domů vrátil se a zavřel za sebou,
žhna prudkou horečkou a trpě bez úlevy,
rozjitřen záhadou a absurdností tou!
Můj rozum marně chtěl se dostat na pevninu,
úsilí jeho tu mařila bouře hned,
má duše tančila, loď bez stěžnoví, v stínu
- po moři strašlivém bez břehů na dohled!
Přeložil Svatopluk Kadlec