Hra
V blednoucích lenoškách ženštiny bledých licí,
namalovaných brv a očí fatálních,
pošilhávající a zticha střásající
klinkání kamenu a kovu s uší svých,
kol hracích stolečku bezústé obličeje,
čelisti bez zubu, rty bez vší červeně,
a prsty v horečce, jež křečí stahuje je,
slidící v záňadří či v kapsách zmateně,
strop v špíně tonoucí se svícny zašlých září
a řada velkých lamp, jež vrhají svuj svit
na slavné básníky se zachmuřenou tváří,
přicházející sem své poty promarnit,
toť obraz pochmurný, jejž jedné noci snivé
před jasným pohledem jsem viděl vyvstávat,
sám sebe vida tu, v té díře mlčelivé,
ve stínu ledově a beze slova stát
a tajně závidět těm lidem vášně líté,
obstárlým nevěstkám smuteční radosti,
a všichni kupčili před mými zraky hbitě,
ta se svým půvabem, ten se svou starou cti!
Mé srdce pojal děs, že závidím tu lidu,
jenž běží k propasti, a zpit svou krví, žel,
by spíše nežli smrt i nejstrašnější bídu
a nežli nicotu i samo peklo chtěl!
Přeložil Svatopluk Kadlec