Hra
Hetéry v prosedlých křeslech, tvář, řasy, šminka,
fatální vlezlý zrak, jen zakoketovat,
na zplihlých uších těm zestárlým běhnám cinká
přehršle kamenů, plechových cingrlat;
okolo zelených stolečků tváře bez rtu
a ústa bez barvy, bez zubů čelisti,
v prstech pekelná křeč a neklid v každém gestu,
prohníst hruď, v kapse nic, ruka se ujistí;
špinavé lustry mží a petrolejky čeří
přísvity na chmurných tvářích, když prskne knot,
na čelech básníků, všem dobře známých, kteří
sem chodí promrhat krvavý vlastní pot.
Tak z noci vyvstal mi před očima ten sirý,
pochmurný obraz v snu tak jasném, jak když bdím.
Sám sebe viděl jsem, jak v koutě tiché díry
o loket opřený se choulím, závidím,
závidím sveřepou vášeň těm lidem tady,
že staré coury se mohou tak smutně smát,
že klidně čachrují, a ne za mými zády,
tenhle se starou ctí, ta s půvaby svých vnad!
Tu děs šept srdci: ty bys měnilo s tou slotou,
jež pádí dychtivě k zející propasti
a krví opilá dá přednost před nicotou
peklu a před smrtí nejhorší bolesti.
Přeložil Vladimír Mikeš