Té, která je příliš veselá
Tvá pyšná hlava, gesta, zrak
jsou krásné jako krásné kraje,
a ve tváři ti úsměv hraje
jak vánek v nebi bez oblak.
I mrzout chodec stane zmámen,
oslněn jasným zdravím tvým,
tak jako záře prýštícím
z tvých plných paží nebo ramen.
Ty barvy, jaré jako smích,
kterými krášlíš oblékání,
v básnických duších budí zdání
baletu květin vířících.
Ty šaty jsou tu nepokrytě
tvé pestré duše symbolem,
bláznivá, do níž zblázněn jsem,
mám k tobě zášť a miluji tě!
Zabloudiv jednou v krásný sad
a vleka jím svou atonii,
já cítil jako ironii
- šíp slunce hruď mi rozdírat.
A smavé jaro, plné vznětu,
tak srdce pokořilo mi,
že za tu zpupnost přírody
jsem vztekle ztrestal jeden z květů.
Tak bych se chtěl já jedenkrát,
za noci, když zní chvíle slastí,
k pokladům tvého ženství vkrásti,
bez hluku, podle jako had,
abych ti ztrestal jaré tělo,
šetřený prs ti roz drásal
a v žasnoucí klín se ti vssál,
až by ti maso zkrvavělo,
a pak - ó slasti temných chvil! -
tě těmi rty, mně neznámými,
však hezčími a lesklejšími,
svým jedem, sestro, napojil!
Přeložil Svatopluk Kadlec
