Té, která je příliš veselá
Tvá hlava, úsměv, posunky
jsou krásné jako krásné kraje;
a na tváři ti úsměv hraje
jak vánek modrem bez skvrnky.
Toho, kdo věčně nerudný je,
musí tvé zdraví oslnit,
když tryská ti jak zvláštní třpyt
z ramenou, paží, krku, šíje.
Barvy podobné výkřiku,
kterýmí krášlíš toaletu,
jsou jako velký balet květů
v imaginaci básníků.
Symbol strakaté duše vidím
v tom, jak jsi pestře oděná;
po tobě šílím, šílená,
miluji tě, jak nenávidím.
V krásných sadech, ne poprvé,
kam jsem se dovlek apaticky,
jsem cítil jak mi, ironicky,
slunce drásá hruď do krve.
Duši zdeptalo jaro mně tu
šťavnatostí své úrody,
že nestydatost Přírody
jsem potrestal na jednom z květů.
A často jsem chtěl jako had,
když chvíle slastí odbíjela,
se tmou k pokladům tvého těla
zbaběle tiše vyšplhat
a potrestat ty šťastné údy,
zdrtit prs, jenž byl zproštěn vin,
a hluboko rozdrásat klín,
ranou zející, zjihlý, rudý,
a pak, zázračná slasti! hned,
jak otevřeš rty, nové, sladší,
úchvatnější - jen chvilka stačí ti -
vstřiknout, sestro, ten můj jed!
Přeložil Vladimír Mikeš