Víno samotářovo
Prazvláštní pohled ten rozkošné záletnice,
jenž jako bílý třpyt se umí vloudit k nám,
jejž pouští chvějící se luna k hladinám,
když, krásy nedbalá, chce omýti své líce;
poslední zlaťák, jejž hráč drží pro štěstí,
hubené Andělky zhýralé políbení,
hlas hudby mazlivé, té hudby na omdlení,
podobné vzdáleným výkřikům bolesti -
ó láhvi hluboká, nad všechno to jsou znova
ty silné balzámy, jež plodný klín tvůj chová
a zbožný básník zná v svém srdci vyprahlém;
života naléváš mu s nadějí a také
hrdosti, pokladu žebroty kdejenjaké,
pro niž jsme vítězi a rovni bohům všem!
Přeložil František Hrubín