Don Juan v pekle
Když vstoupil Don Juan, kde podzemní proud sténá,
a když byl Charonu svůj obol zaplatil,
kýs žebrák pochmurný se zrakem Antisténa
v dlaň mstící, mohutnou hned vesla uchvátil.
Tu s prsy svislými a s rozhaleným šatem
pod černou oblohou se ženy svíjely,
jak stádo obětí na jatky hnané chvatem
mu spěly v zápětí a žalně úpěly.
Své dluhy Sganarelle se smíchem vyžadoval,
co zatím Don Luis svým prstem, jenž se třás’,
po břehu bloudícím všem mrtvým ukazoval
na synka zbujného, jenž znectil jeho vlas.
Elvíra hubená se v smutku cudná chvěla
blíž chotě-milence, jenž tak ji oklamal,
snad úsměv poslední mu vylákati chtěla,
v němž zážeh prvních něh a prvních slibů plál.
U kormy vzpřímený muž z kamene stál v zbroji,
proud dělil ztemnělý u lodi pokraje;
leč klidný hrdina, se skloniv nad zbraň svoji,
zřel v černou brázdu vln, vším kolem zhrdaje.
Přeložil Jaroslav Vrchlický