Don Juan v pekle
Když vstoupil Don Juan v podsvětní vodní kraje
když svůj obolus byl Cháronovi dal,
žebrák z tmy, v pohledu vzdor Antisthenův maje,
do rukou mstitelských a silných vesla vzal.
Rozhalujíce šat, by uzřel ňadra zvadlá,
ženy se svíjely pod černou oblohou,
jak stáda, určená za oběť, aby padla,
vlekly se, bečíce mu dlouze u nohou.
Sganarel se smíchem teď mzdu svou páčil z něho,
zatímco don Luis všem mrtvým na březích
svým prstem třaslavým ukázal na zpupného
syna, jenž zneuctil na jeho skráních sníh.
Po boku Elvíru, ve smutku, vyschlých lící,
měl tento milenec i manžel neblahý,
zdále se, že mu chce naposled, cudná, říci
o úsměv, v němž by hřál jas první přísahy.
Zatímco ve zbroji stál u kormidla zpříma
a krájel černý proud kamenný velký muž,
on o kord, klidný rek, opřen a před očima
brázdy vln, neráčil vidět nic, panic už.
Přeložil František Hrubín