Don Juan v pekle
Když spatřil don Juan, jak stříká z Léthé pěna,
když našel Charóna a dal mu obolus,
muž s tváří žebráka a s pýchou Antisthena
vzal vesla do ruky, však sotva ujel kus,
houf polonahých žen, jež jdouce v tlačenici,
se takřka svíjely, jimž hořel obličej,
jak stádo dobytka, jejž vedou na hranici,
ho přišel uvítat a doprovázel jej.
Hned byl tu Sganarel a mluvilo své gáži,
don Luis svým třesoucím se ukazováčkem
dal mrtvým znamení a řečnil k celé pláži
a dlouho varoval je před posměváčkem.
Hubená Elvíra, jsouc zasvěcena smutku,
jde k svému milenci, však nemá odvahy
i nyní, naposled, si říci o lichůtku,
v níž rozplynul by se med jeho přísahy.
Jsa jako z kamene, stál nad podsvětním vírem,
stál klidně u ráhna a hleděl peklu vstříc,
ten klidný hrdina, jsa skloněn nad rapírem,
se díval do vody a neviděl prý nic.
Přeložil Vítězslav Nezval