Zdechlina
Má duše, zdali vzpomínáš si, moje štěstí:
Po ránu v sladkém podletí
Zdechlinu strašnou spatřili jsme na rozcestí
Uprostřed šutru ležeti.
S nohama ve vzduchu tak jako vilná žena,
Skvaříc a potíc samý jed,
Smrdutým břichem beze studu rozevřena
Se nabízela pro pohled.
Sluncc pralo plnou silou do hniloby,
Jak by v ní chtěla vznítit var
A v zlomcích velké přírodě jak zkoušelo by
Vrátit, co spjala v jeden tvar.
Nebe se na tu pyšnou prašivinu smálo
A rozvila se jako květ.
Na trávu hnedle - tak to strašně zapáchalo -
Mohla ses mi tam poroučet.
Roj much, jenž bzučel v pupku této shnilotiny,
A červi pruhy černými
Když valili se z ní jak z husté tekutiny,
Hýbali cáry živými.
To všechno klesalo a stoupalo jak vlny
Či vzpínalo se praskajíc,
Tělo, jak vzdouval by je výdech tajuplný,
Tím žilo stále víc a víc.
Z tohoto světa zněla hudba prapodivná
Jak vítr běžící, pláč vod,
Anebo zrna žencovo, když ruku zdvihna
Rešetem propouští svůj bod.
Podoba mizela a byla už jen snění,
Náčrtek tužkou teninkou
Na plátně odloženém, kde už malíř není
S to pracovat leč vzpomínkou.
Tam za kamením lačná fena vyčkávala
A vztekle měřila si nás,
Ten kus, jejž hryzala a nyní zanechala,
Líhajíc vyhlížela zas.
- Vy též, ach, budete jak tohle rozkládání,
Jak tento hnis zde vyvřelý,
Hvězdo mých očí, slunce přírody mé, paní,
Má vášni i můj anděli!
Taková budete, ó kněžno půvabnosti,
Až pomažou vás naposled,
Až pod trávu a pod kořeny, mezi kosti
Si odejdete práchnivět.
Ó kráso má, pak řekněte, až políbiti
Hmyz žravý přijde tváří nach,
Že já jsem uchoval i tvar i božské bytí
Svých lásek rozložených v prach.
Přeložil Ivan Slavík