Mršina
Vzpomňtě, co spatřili jsme, lásko spanilá
onehdy po přesladkém ránu letním:
v záhybu pěšiny mrzká mršina nahnilá
na loži svém vystlaném kamením.
Jak žena lásky chtivá s nohama ve vzduchu,
žhnoucí a v potu svého jedu,
pak otevřela svůj břich plný puchu,
úplně cynicky a bez ohledu.
Slunce zářilo na to prohnilé řešeto,
jak by ho na prach spálit chtělo,
a vrátit srdci Přírody po částečkách vše to,
co kdysi v jeden celek spojilo.
A nebe hledělo na onu skvoucí mršinu,
jak na rozvitý kvítek Boží,
byl to smard, že myslela jste na vtěřinu,
že vás snad v trávu složí.
Mouchy bzučely kolem hnilobného břicha,
odkud lezly černé prapory slizkých
larev, které jak hustá kapalina valily se zticha
podél těch cárů, jak by oživlých.
To všechno klesalo, stoupalo jako vlna
nebo se vznášelo jiskrně;
šlo říci, že ta mrtvola, matného vánku plna
žila a šířila se mistrně.
A zvláštní hudbu vydal tento svět,
jak vítr a hukot tekoucí řeky,
či zrno od plev prosívané tam a zpět
do díže rytmickým třesem ruky.
Tvary se stíraly a byly už jen pouhým snem,
skicou jež líně váhá přejíti
na plátno zašlé, které stane se obrazem
už jen po umělcově paměti.
Neklidná psice zpoza strmých skalisek
hleděla na nás zhněvaným okem
větříce po chvíli kdy zchvátí kousek
z kostry, již nechala teď bokem.
A přesto jednou nezbude z vás více nic,
než tenhle hrozný smrad a špína,
ze slunce mého bytí, hvězdy mých zřítelnic,
z Vás, mé vášně a slzy z mého klína.
Ano, tohle z vás zbude, královno spanilosti,
po svátosti, až přestanete žít
vás položí pod drny pokryté květy mezi kosti
a nechají vás zhnít.
Tak krásko má, vzkažte červům v hrobě,
co polibky vás budou žrát,
že i když hnijí, strážím navždy v sobě
duše i tváře všech, co jsem měl rád.
Přeložil Nikol Mládková