Mrcha

---

Vzpomeňte, duše má, co uzřeli jsme kdysi
Za jitra letních sladkých dnů:
Pěšina svedla nás před mrzké mrchy rysy
Na loži plném valounů.

S nohama ve vzduchu jak žena při souloži
A potíc jedy ze hlubin,
S nedbalým cynismem rozvírala v tom loži
Svůj břich, kde chvěl se černý plyn.

A slunce sálalo do těchto shnilých drobků,
Jak by je sžehnout chtěl ten žár
A velké přírodě navrátit v stonáobku,
Co sdružila kdys v jeden tvar.

A nebe vidělo zde tuto kostru pyšnou
Tak jako květ se rozvíjet.
Puch byl tak mohutný, že hrůzou neprodyšnou
Jste omdlévala kamsi zpět.

A mouchy bzučely na břiše shnilých kostí,
Zkad lezl černý batajón
Larv, jež se valily zahoustlou tekutostí
A rozhemžily masný tón.

Vše toto houpalo se na své vlně kruté
Či kypělo tam v jiskřičkách;
Rek bys, že tělo to, jen vágním dechem vzduté
Násobíc sebe žilo vzmach.

A hudbu podivnou svět tento vyluzoval,
Jak s větrem vada jdoucí tmou
Či zrno, které by rytmický pohyb ovál,
Když převíváš je vějačkou.

Formy se ztrácely a byly snem, jenž zdá se,
Náčrtkem líným zjevit svou
Na plátně zašlém už, a jejž snad malíř zase
Obnoví pouze vzpomínkou.

A blízko za skálou větřící fena vztekle
Nás sledovala přes tu změť,
Číhajíc na chvíli, kdy urve z kostry leklé
Kus, který pustila jen teď.

- Tak jednou také vy budete tím, co zříme:
Svinstvem, kde pro puch zajde veš,
Vy hvězdo očí mých, vy slunce bytosti mé,
Můj anděle, má vášni též!

Královno půvabů, budete stejnou, běda!
Až pomazání dá vám kněz,
Až ve hrob půjdete, kde tučný květ se zvedá,
Plesnivět mezi kosti kdes.

Nuže, ó krásko má! řekněte potom hmyzu,
Jenž sežere vás v polibcích,
Že zachoval jsem tvar i božskou tresť, tu mízu
Všech rozložených lásek svých!


Přeložil Vladimír Holan