Zpověď
Jen jednou jedinkrát, vy krasavice milá,
se vaše paže růžová
v mou paži důvěrně po cestě zavěsila,
což vždy má paměť uchová!
Byl velmi pozdní čas; s hůr plná luna plála
jak metál právě ražený
a noc se velebně jak řeka rozlévala
na Paříž pohrouženou v sny.
A podél příbytků pod temnými vraty
soukaly kočky děrami
a s uchem ve střehu se kradly, tichem jaty,
jak stíny drahých za námi.
Vtom vám však unikl za mého lichocení,
jež kzvetlo v záři luceren,
vám, zvučný nástroji tak bohatého znění,
v nemž vždy se chvěje radost jen,
vám, jako fanfára za třpytivého rána
vždy veselostí zářící,
plačtivý, žalný tón, tón temný jako hrana
a smutně kolísající
jak strašné, nečisté a neduživé dítě,
za které rodina se rdí
a které schovala před všemi lidmi skrytě
do sklepa, kam se nechodí.
Tak, bědný anděli, tak zněl ten tón váš lkavý:
že jista není žádná rěc,
že lidské sobectví, nechť jakkoli se staví,
se vždycky zjeví nakonec,
že krásnou ženou být je těžké živobytí,
že je to práce ošklivá,
cvik chladné baletky, jež tančíc nudu cítí
a příjemně se usmívá,
že dávat na srdce tu může jenom hloupý,
že láska s krásou klamou svět
- než Zapomenutí je hodí do své stoupy
a Věčnosti je vrátí zpět!
- Já často vzpomínám té luny zřící s výše,
té tiché noci kouzelné
a toho tajemství v tmě šeptaného tiše
do zpovědnice duše mé.
Přeložil Svatopluk Kadlec