Zpověď
Jednou, jen jedenkrát, vy sladká, něžná, jemně
jste dlaň k mé paži pozvedla
a opřela se (ne, v tmách nejčernějších ve mně
vzpomínka na to nezbledla).
Byla už pozdní noc; zářila plná luna
jak mince vyšlá z mincovny,
velebnost lila se jako vzedmutá vlna
na Paříž pohříženou v sny.
Kolem zdí protáhly se kočky ze skuliny
pod vraty pro vjezd kočárů,
jak naši špehové či spíše drahé stíny
provázely nás pomalu.
Vtom, do důvěrnosti řeči, k níž, jak to bývá,
bledý třpyt luny osmělí,
z vás, z toho zvučného nástroje,
v kterém zpívá jen rozzářené veselí,
z vás jasné, radostné jako fanfára zrána,
jiskřivá, břeskná, veselá,
jakási nota tak zvláštní, tak uplakaná
se vydrala a zachvěla
jak dítě mrzáček, za nějž se doma stydí,
vychrtlý, hrozný, sešlý skřet,
jenž zamčen ve sklepě, skrytý před zraky lidí
žije už hezkou řádku let.
Ubohý anděli, zasténala tvou notou:
Že všecko je lež, že to ví,
že žádná přetvářka nepohne nejistotou,
že ve všem je jen sobectví;
že je to nejtvrdší z všech řemesel, být hezká,
banální práce baletky,
jež chladně omdlívá s tím úsměvem jak ze skla,
když účel světí prostředky;
že stavět na lásce je hloupost, že se nutně
zbortí všecky ty křehkosti,
že Zapomnění je, nacpané ve své putně,
zanese zpátky Věčnosti!
Často si vzpomenu, jak luna v tichu plula
a zemdlívala nad námi,
když do zpovědnice mé duše zašeptnula
ona své hrozné vyznání.
Přeložil Vladimír Mikeš