Zpověď
Kdys jednou, rozkošná a sladká, zlehýnka
jste pod paží mne vedla,
(ach, v temnu duše mé ta drahá vzpomínka,
ta posud nevybledla).
A pozdě bylo již; jak peníz nově bit
v úplňku měsíc planul
a s nocí nádhernou, jak řeka, jeho svit
na spící Paříž kanul.
A kolem domů v tmách a průjezdních kol vrat
hon koček mih’ se plaše;
buď v skoku číhaly, buď drahý stín jak v chvat
stíhaly kroky naše.
Tu náhle z duše vám v rozkoše peřeji,
jak vykvetla v tom jasu,
vám, srdce struny jíž se v ples jen zachvějí
vždy v zvučném zníce hlasu;
Vám svěží, veselé, jež jste jak fanfara
do zářícího jitra,
zvuk z ňader vyrval se, zvuk jak hlas barbara,
zvuk chvějící se z nitra.
Jak děcko nečisté a chorobné on byl,
jež hanbou matce, otci,
a které před světem jich falešný stud skryl
do sklepa tajně v noci.
Anděle ubohý, ten váš mi zpíval hlas:
"Vše viklá se zde vždycky,
ať jak chce líčí se, vždy objeví se zas
zlý egoismus lidský;
A krušný úkol je, zde krásnou ženou být,
a banalní to snaha
jest chladné baletky, jež neví, co jest cit,
jak stroj se směje nahá;
A stavět na srdcích jest hloupostí a hrou,
Čas lásku s krásou zvrátí,
až Zapomnění spár vše hodí v krosnu svou
a Věčnosti to vrátí!" —
Já často vzpomněl si na tuto luny zář,
to ticho, něhu — v tuše,
na toto vyznání šeptané tváří v tvář
do zpovědnice duše.
Přeložil Jaroslav Vrchlický
