Jed
Víno zná přesnadno změnit v budoár skvělý
i hnusnou stáj pro zvířata.
Nejednou vystaví i bránu ze zlata
z oparů lehce zrůžovělých
jak slunce večerní, když do mlh zapadá.
Opium dálavy bez hranic rozšiřuje,
prostory snadno vymaže,
prodlouží noc i den, násobí rozkoše
a v ponuré, smrduté sluje
pak duše odvádí, když pobralo jim vše.
To se však nerovná jedu, jejž vyzařují
tvé oči, oči zelené,
v jichž hloubi jezerní má duše utone...
Den co den moje sny tam plují,
chtějíce ochutnat jed tvého pramene.
To se však nerovná, ten div nic nepřekoná,
když ústy vládneš, slinami,
v nichž do zapomnění se noří duše mi
v závrati strašné unášena,
nemohouc bránit se, v ten příkrov smrtelný.
Přeložil Gustav Francl