Jed
Víno i s brlohem, jenž utápí se v špíně,
udělá zázraky,
v zlatu své růžové mlhy nám před zraky
vykouzlí báječné síně,
zrovna jak slunce, když zapadá za mraky.
Opium šíří dál vše nesvázané mírou,
bezmezno sklene v nás,
prodlouží rozkoše a prohlubuje čas
a slastí pochmurnou, sirou
naplní duši tak, že prorve její hráz.
Tvé oči zelené jsou však nad všecky jedy
a drogy, které znám,
tůň, v níž se roztřesen obrácen zahlédám ...
Houf mých snů za pohledy
těch očí, zprahlý, jde napít se z hořkých jam.
To všecko není nic před slinou, která pálí,
před divem ostrých slin,
v nich zapomíná má duše na břímě vin,
svou závrať v mdlobách svalí
ze břehu smrti tam do temnot, do hlubin!
Přeložil Vladimír Mikeš
