Píseň soumraku
Byť zachmuřené obočí
ti dává výraz prapodivný,
jímž nikoli snad anděl vlídný,
leč drak mi hledí do očí,
já mám tě rád, má frivolnice,
s prokletou touhou vášnivce,
s devótností, jež rovná se
úctě pátera pro světice.
Pláně a lesní houštiny
kadeře tvoje provoněly.
Tvou hlavu, chůzi a zjev celý
přikrývá závoj tajemný.
Nad tělem tvým se parfém vznáší
ak nad kadidelnicí dým.
Ty soumrakem jsi kouzelným,
ó nymfo, mlžných tajů krasší.
Jed lásky nemá sílu tu,
aby přemohl lhostejnost tvou.
Tvé něžnosti nejednou mohou
i mrtvé vrátit životu.
Tvá stehna, byť závratné ceny,
shlíží se s touhou v ňadrech tvých
a ležíš-li na polštářích,
ty tělem tvým jsou okouzleny.
Někdy, není-li vyhnutí,
tvá skrytá zuřivost tě nutí
k polibku nebo ke kousnutí,
jimiž dokážeš plýtvati.
Má temná krásko, víc a více
mě ničíš krutým posměchem,
leč záhy nato v srdci mém
tvé oči lunou rozzáří se.
Pod sametové střevíce,
pod chodidla tvá ze saténu,
kladu k pocitu radostnému
svůj osud i své ambice.
Vyléčen tebou znovu žiji
světlem, jasnými barvami
po explozi, jež ochromí
i moji černou Siberii.
Přeložil Gustav Francl