Píseň odpolední
Tvé obočí něco má
v sobě zlého, co tě dělá
nepodobnou na anděla,
když čaruješ očima,
když frivolně na mně prodlí.
Přesto, vášni, z níž jde děs,
tě zbožňuji jako kněz,
který kleká u své modly.
Tobě z vlasů voní hvozd,
poušť vane z těch drsných houští
a záhada neopouští
sklony hlavy i ten chvost.
Každý pohyb tvého těla
pach kadidla rozčeří;
čaruješ jak příšeří,
nymfo tou tmou rozhořelá.
Ach, co jenom drog jsem zhlt,
a všem tvoje lenost chybí,
tvé polibky vzkřísily by
mrtvé, ano, samu smrt!
Tvá stehna tvé prsy mámí,
pro tvá záda je bok slast,
na polštáře líčíš past
unylými polohami.
Někdy chceš záhadnou zlost
vybít vykypěním vášně,
koušeš mě a líbáš, vážně,
mlčky, dlouho nemáš dost;
drásáš mě, jsi zlomyslná,
posměvačná jsi ažaž,
a pak srdce polaskáš
zrakem něžným jako luna.
Atlasovým střevícem,
pošlap mě hedvábnou nohou,
můj osud s celou mou vlohou,
pošlap štěstí a mne v něm,
má duše zas v tobě žíje,
tebou prosvětlal můj duch!
Z tebe sálá teplý vzduch
do mé černé Sibérie!
Přeložil Vladimír Mikeš