Moesta et errabunda
Řekni mi, Agáto, tvé srdce odlétává,
když černý oceán města tě unaví,
nad jiný oceán, kde širá, modrá, plavá
nádhera zazáří, panenství dálavy?
Řekni mi, Agáto, tvé srdce odlétává?
To moře sejme z nás břemeno únavy!
Kdo moři, který duch přikázal, ať nás hýčká,
když jindy do varhan mu vichr skuhravý
zaduje tak, že jen zachraplá hlasem sýčka?
To moře sejme z nás břemeno únavy!
Odvez mě, vagóne, vezmi mě s sebou, lodi!
Pryč odtud, tenhle svět je z bláta našich slz!
Je to tak, Agáto, tvé srdce smutně loudí:
Pryč od všech zločinů, výčitek, strastí, hrůz,
odvez mě, vagóne, vezmi mě s sebou, lodi!
Ach, ráji, daleko je tvá voňavá zem,
kde ve tvém blankytu je všecko slast a láska,
kde lásky hodno je všecko, co milujem,
a s čirou rozkoší se srdce jenom laská!
Ach, ráji, daleko je tvá voňavá zem!
Ale zelený ráj nevinných dětských lásek,
polibky, kytice, písně, vášnivost her,
za kopci tremolo houslí a do bandasek
víno a popíjet v houštině navečer,
- ale zelený ráj nevinných dětských lásek,
nevinný dětský ráj s kradmými radostmi
je dál než Indie, než Číny, zašlé časy?
Může jej oživit ten nářek žalostný
a ještě přivolat zpět stříbrnými hlasy,
nevinný dětský ráj s kradmými radostmi?
Přeložil Vladimír Mikeš