Moesta et errabunda
Ó řekni, Agáto, tvé srdce někdy lítá
pryč od velkoměsta a jeho kalných stok
nad jiný oceán, kde nádhera je vítá,
kde čistá jasná modř si protahuje bok?
Ó řekni, Agáto, tvé srdce někdy lítá?
Ach, moře utiší nás vždycky při práci!
Kdo dal té zpěvačce, jež vždy je ochraptěna,
za varhan, za větrů, již temně burácí,
dar ukolébávat jak milující žena?
Ach, moře utiší nás vždycky při práci!
Ať odveze mne vlak, buď zdráva, plachetnice!
Pryč odtud daleko! Pryč od slz, od bláta!
- Je pravda, Agáto, že říkáš doma klice:
ach ujet výčitkám, kéž je tu fregata,
ať odveze mne vlak, buď zdráva, plachetnice?
Ó, jak je daleko ten šťastný, vonný ráj,
kde v záři blankytu je láska, radost, snění,
kde vše, co milujem, je dobré, jak ten kraj,
kde srdce utápí se v čistém okouzlení!
Ó, jak je daleko ten šťastný, vonný ráj!
Však zelenavý ráj, ráj našich dětských lásek,
běh písně, polibky a vonné kytice,
hlas houslí, chvějící se za vrcholky pasek,
džbán vína, večery a lesní silnice,
- však zelenavý ráj, ráj našich dětských lásek,
ten nevinný náš ráj, ten krásyplný svět
je dál než Indie, je dále nežli Čína?
Což lze jej oživit a zavolati zpět
svým nářkem, ve kterém se dětství rozvzpomíná,
ten nevinný náš ráj, ten krásyplný svět?
Přeložil Vítězslav Nezval