Moesta et errabunda
Tvé srdce, Agato, rci, někdy letí v stesku,
z těch města nečistého černých, kalných vln
tam, jiné v panenském kde leží moře lesku,
ten velký oceán, jenž světla, modra pln?
Tvé srdce, Agato, rci, někdy vzletí v stesku?
To moře, velké moře, kojí lidský žal!
Ký démon písni té, jež drsným hlasem zvučí,
že ukolébá nás, ký démon moc tu dal,
když bouře varhany se v průvod rozehlučí?
To moře, velké moře, kojí lidský žal!
Mne odvez, vagone, mne odnes, lodi, hbitě!
Pryč odtud! z našich slz je bláto ulic těch!
- Je pravda, Agato, když srdce zabolí tě,
že díš: Pryč z hrůzy té, pryč z bídy, z bolů všech
mne odvez, vagone, mne odnes, lodi, hbitě?
Ta libých vůní vlast - ó jak je daleká,
kde v jasném azuru se láska, radost zhlíží,
kde vše, co milujem, je hodno člověka,
kde v rozkoš čistotnou se naše srdce kříží!
Ta libých vůní vlast - ó jak je daleká!
Než ráji zelený, kde láska s mládím pučí,
ty písně, polibky, ty kytice, ten ples,
ten houslí jasný tón, jenž přes pahorky zvučí,
ty vína přípitky, ty večery, ten les...
Než ráji zelený, kde láska s mládím pučí,
těch malých rozkoší ty ráji nevinný,
náš nářek tesklivý tě marně zase vzývá,
tam dál než k Indii a dál než do Číny!
A hlas tvůj stříbrný, ten již se neozývá,
těch malých rozkoší ty ráji nevinný!
Přeložil Jaroslav Goll