Spleen
Syt všeho života, zlý Leden v rozčilení
svou urnu vylévá na zachmuřený svět,
na mrtvé hřbitova dští černý chlad a tlení
a na předměstí smrt a na tisíce běd.
Má kočka za kamny své místo stále mění
a ježí prašivý a na kost zhublý hřbet.
Duch pěvce starého jak fantom plný chvění
lká smutně v okapech a neví, jak by vzlét.
Zvon v dálce naříká, krb hvizdem doprovází
pláč chorých pendlovek, jimž v kostech zima mrazí,
a v kartách, vyrudlých a špínou páchnoucích,
v tom trudném dědictví po strýci hydropiku,
kluk srdcí s půvabnou a krásnou dámou piků
si spolu šeptají o mrtvých láskách svých.