Spleen
Když nízké nebe nám jak víko rakve tíží
na duchu štkajícím ve spáru dlouhé nudy,
a z dálky obzoru kol dokola k nám níží
den černý, smutnější nad noc a její trudy;
když země změněna jest vlhké na vězení,
kde Naděj krčí se jak netopýr a tmami
svým křídlem bázlivým naráží o sklepení,
si hlavu natlouká o spuchřelé kol trámy;
když hustý, dlouhý déšť své charé kapky snuje,
velkého žaláře tak mříže nápodobí,
když hnusných pavouků kol zástup poletuje,
by roztáh’ sítě své nad mozků našich koby:
Tu náhle rozlehne se divý poplach zvonů,
a děsné vytí jich to zalétá až k nebi,
jak duchů bez vlasti a bludných, v stálém honu,
roj vzdorný, zoufalý, jenž příšerně se šklebí.
Pohřební průvody bez bubnů, hudby zvolna
mou duší táhnou dál, co Naděj v slzí zdroji
a Úzkost zoufalá a despotická, bolná
vtkne černý prapor svůj v schýlenou lebku moji!
Přeložil Jaroslav Vrchlický