Spleen

---

Když nízká obloha jak víko rakve tíží
nám duši stísněnou, již dlouhý svírá bol,
když noci smutnější se temné ráno plíží,
an mlhou zastírá se obzor kol a kol;

Svět vlhký na žalář když kolem nás se mění,
kde Naděj‚ netopýr, ach! lítá těkavý,
jenž bije bázlivě svým křídlem o sklepení
a tluče plesnivý se o strop do hlavy;

Když jako velká mříž, jež žalář uzavírá,
déšť v dlouhých splývaje se ryhách rozkládá,
tlum němých pavouků své niti rozprostírá
a sítí šerednou nám mozek zapřádá:

Tu zvony rozhoupnou se rázem z nenadání
a k nebi vrhají svůj rozpoutaný vřesk
jak bludných duchů shluk a nemajících stání,
že stále zní jich ston a nepřestává stesk.

— A průvod bez hudby a bez bubnů jde tluku
mou duší pohřební; v něm v slzách Naděj lká...
A Úzkost, tyran můj, svou krutou zvednouc ruku,
v mou lebku zatkne žerď — s ní černý prapor vlá.


Přeložil Jaroslav Goll