Spleen
Když nízká obloha jak černé dřevo víka
nám leží na duchu jak nuda s nemocí,
když kalný horizont nás úzce obemyká
svým světlem, černějším než světlo půlnoci,
když země změnila se takřka na vězení,
kde bloudí Naděje jak plachý netopýr,
jenž bije bojácným svým křídlem do sklepení
a jenž se potácí jak vyplašený výr,
když déšť nás obklopil svou velkou drapérií
a tvoří obrovskou a velmi hustou mříž,
když hnusní pavouci svou pavučinou kryjí
náš mozek, kterého se nezbavuje tíž,
tu zvony pojednou se prudce rozhoupají
a vrhnou k nebesům svůj hrůzyplný křik
jak bludní duchové, již umíněně štkají,
když nenalezli vlast, jak snící lunatik.
- A průvod bez hudby a bez bubnů se vleče
mou duší; Naděje je mrtva. Zbyl jen hněv -
a Úzkost tyranka, již popadají křeče,
mně vrhla na hlavu svou černou korouhev.
Přeložil Vítězslav Nezval