Rusovlasé žebračce
Rusovlásko drahá mi,
jejíž šaty děrami
zjevují svět bídnosti
i sličnosti,
sešlý básník, kterým jsem,
zří v tvém těle nemocném,
plném pih a znamének,
přec mnohý vděk.
Chodíš v těžkých botách svých
jako v lehkých střevíčcích,
vznešená a líbezná
jako princezna,
kdyby místo hadříků,
ani k hloubce kotníků,
nařasený dvorní šat
ti vlál kol pat,
kdyby s krásných nohou tvých,
v místě punčoch děravých,
zlaté klínky svítily
pro hýřily,
kdyby spadlá ramínka
odkryla nám zlehýnka
dva tvé prsy zářivé
jak zraky tvé,
kdyby se tvé ruce pak,
zdráhaly tě svléci však,
drzé prsty tlukouce
a ženouce,
perly z vody nad křišťál,
znělky, jaké Belleau psal,
ctiteli v tvém zajetí
k cti psané ti,
rýmařící mladíci,
ke tvé chvále básnící,
kradmo po tvém střevící
se točící,
mnohý panoš, dobrodruh,
mnohý Ronsard, mnohý duch,
hledali by svěží skrýš,
v níž v noci spíš!
Počítala bys v ní
polibků co lilií,
mnohý Valois sám tvůj řád
by přijal rád!
Ty však, bloudíc ulicí,
sbíráš drobky hnijící,
před tím oním Véfourem
třísnící zem,
mžouráš v smutném úžasu
na šperčíky za pás sous,
jež ti nejsem, ač bych rád,
s to darovat.
Běž, má krásko, bez ozdob
vůní, perel, skvostů, rob,
zdobena jen nahotou
a bídou svou!
Přeložil Svatopluk Kadlec