Jedné kolemjdoucí
Hlučící ulice kolem mne bouřila.
Štíhlá a ve smutku, žal věru majestátní,
žena mě minula, jež půvabně svou dlaní
hned květy v náručí, hned sukni krotila.
Rychlá a vznešená, nohy soch dávných měla.
Já zplna napil se, výstředník zlomený,
z těch bledých očí dvou, v nichž spaly plameny
radosti závratné, něhy, jež zabíjela.
Jen záblesk ... potom tma! Prchavá kráso, ty,
jež jsi svým pohledem životu vrátila mě,
což sejdeme se až u věčné samoty?
Jinde snad? Později? Či budu čekat marně?
Nevím, kam prchla jsi, ty nevíš kam jdu já.
Jak bych tě miloval- a tys to věděla!
Přeložil Gustav Francl