Jedné kolemjdoucí
Kol zněla ulice v svém řevu omamném.
Tu štíhlá, ve smutku, a velebná v svém žale,
šla žena mimo mne a rukou okázale
si nesla, zvedala svých šatů zdobný lem;
šla hbitě, vznešeně, svou nohou, soše rovnou.
Já pil jsem, rozčilen, tak jako výstředník,
jí v zraku, v nebi tom, kde bouře siné vznik,
i radost vraždící, i sladkost nevýslovnou.
Blesk... potom noc! - Ty, jež jsi prchavý zjev krás
a jejíž pohled mne zas náhle vzkřísil k žití,
což tebe neuzřím, až na věčnosti zas?
Tam, v dáli! pozdě již! ba
nikdy, může býti!
Vždyť nevíš, kam jdu já - já, ty kams míjela,
ty, již bych miloval, ty ježs to věděla!
Přeložil Jaroslav Haasz