Smutný madrigal
Nač je mi tvoje ctnost, má drahá?
Buď krásná, budiž truchlivá!
Pláč krášlí tvář, když žal ji zmáhá,
tak jako zprahlou louku vláha.
Po bouři kvítí okřívá.
Mám zvlášť tě rád, když úzko je ti,
když se skrání ti mizí jas,
když srdce v děsu topí se ti
a nad tvou přítomností letí
mrak minulosti živé zas,
když ti z těch velkých očí pádí
jak krev proud pláče vroucího,
když přes mou ruku, jež tě hladí,
tvá úzkost, příliš těžká mládí,
zní jako chrapot mroucího.
Vdechuji - slastné vlnobití,
ó hymne plný sladkosti! -
ten vzlykot, který v hrudi zní ti,
a myslím, že tvé srdce svítí
perlami, jež tvé oči dští.
Vím, že v tvém srdci, v němž se tají
spoušť vyvrácených lásek tvých,
plameny výhně stále plají
a že tvá ňadra zahřívají
zárodek pýchy prokletých.
Než dokud, drahá, tvoje snění
nebudou Peklo obrážet
a ty v zlé múře bez shovění,
sníc v zanícení sny, v nichž není
než prach a ocel, meč a jed,
všem otvírajíc jenom s bázní,
neštěstí tušíc kolkolem,
škubajíc se, když chvíle zazní,
nebudeš cítit v náhlé strázni
sevření prudkým Odporem,
až dotud, kněžno otročící,
jen s děsem milující mě,
mi v hrůze z noci chorolící
nemůžeš s pláčem v duši říci:
"Jsem jako ty, ó kníže mé!"
Přeložil Svatopluk Kadlec