Smutný madrigal
I.
Že budeš hodná, jedno mně je!
Buď krásná, smutná. Slzy tvé
zvýší přec půvab obličeje
jak déšť, když na květu se chvěje,
jak řeka v poušti šedivé.
Líbí se mi, když do radosti
ti vpadne náhle příval zla,
když srdce tvoje hrůzu hostí
a když se nad tvou přítomností
vznáší černý mrak minula.
Líbí se mi, když z tvého víčk
řine se vlahá záplava
a byť i ruka má tě hýčká
když úzkost tvá jak nářek sýčka
neštěstí nová svolává.
Vdechuji rozkoš, která hojí
jak hymnus tónů závratných,
když všechny strasti duše tvojí
perlami srdce prozařují,
jež kanou slzou z očí tvých.
II.
Vím, že tvé srdce oklamané
nesplněnými láskami
pochodní ještě stále plane
a pod ňadry že živíš plamen
pýchy, jež vzdát se neumí.
Leč pokud tvoje touha, drahá,
se neotevře před Peklem
a noční můra, jejíž dráha
stejně meč jako jedy zmáhá
a vládne prachem, železem,
všem strach a hrůzu nahánějíc,
nebude šířit neštěstí
a ze všech tebe soužit nejvíc,
ty nepocítíš objetí
Hnusu, jenž všeho zla je dědic,
a nemůžeš se státi ženou,
jež v chorém nočním příšeří,
neb miluješ mě na zapřenou,
vykřikne s duší otevřenou:
"Jsem jako ty, můj Vladaři!"
Přeložil Gustav Francl