Smutný madrigal
Co platno, že chceš moudrá býti?
Buď krásna a buď smutna! Žal
tvář dovede vždy vyzdobiti,
jak řeka krajinu; a kvítí
vždy po bouřce zas mládne dál.
Zvlášť mám tě rád, když prchne v hoři
ples od skráně tvé zvrácené;
když srdce tvé se v hrůzu noří;
když nad tvou přítomností tvoří
se oblak doby ztracené.
Rád mám zrak tvůj, když krůpěj sklání
se horká v něm, co krve dech;
když, ač tě hýčkám svojí dlaní,
tvá těžká úzkost zazní maní,
jak chrapot v smrtných zápasech.
Ó, božská rozkoši! já ssaji,
ó, hymno z hloubky, slastná tak!
vzlyk všechen, jejžto hruď tvá tají,
a myslím, že v tvém srdci plají
ty perly, jež tvůj roní zrak!
Vím, že tvé srdce, v němžto splývá
vždy kořen lásek zhynulých,
plá ještě jako výheň živá,
že v hrudi tvé se cosi zhřívá,
jak duchů prokletých je pych.
Však pokud Pekla zrcadlení
se, drahá, nezjeví v tvých snách,
a pod můrou ty v stálém chvění
sníc o jedech a zápolení
a chtějíc olovo a prach,
všem otvírajíc pouze s bázní,
a pohromy vždy tušíc kus,
se svíjejíc, když chvíle zazní,
ty nepocítíš děsných strázní,
jež budí neodvratný Hnus -
nebudeš - kněžno v poutech - moci,
mne milujíc jen s úděsem,
mně v hrůze nezdravé té noci
již říci, kvílíc bez pomoci:
"Můj Kníže, tobě rovna jsem!"
Přeložil Jaroslav Haasz