Smutný madrigal
Co na tom, že máš moudrou hlavu?
Buď krásná a buď smutná! Pláč
vždy dal tvé kráse pravou slávu
jak bouře květům, liják splavu;
ach, když jsi smutná, mám tě radš,
když radost uprchne ti s čela,
když slzou zamží se ti zrak
a když jsi hrůzou oněměla;
když nad oázou tvého těla
se vznese minulost jak mrak.
Jak mám tě rád, když ve tvém oku
se třpytí voda jako krev;
- když hladím linii tvých boků,
tvá hrůza připravena k skoku
ti proměňuje celý zjev.
Jak toužím po tvém velkém hoři,
jež prohloubí tvůj sladký hlas!
Když pláčeš, podobáš se moři,
já věřím, že tvé srdce hoří
jak perla, jež ti stéká z řas!
Ač pohřbilas už mnoho lásek,
přec hoříš jako kovárna,
ó, milenko, ó, masko masek,
jsi pyšná na kletbu; tvůj hlásek
tě prozradil, ty rozmarná!
Však dokud není tvoje snění
jen zrcadlením rarachů
a dokud v stálém poblouznění
a s láskou k jedům, které plení,
ty, pohroužená do strachu,
ty, která otevíráš s bázní
a chvěješ se, když skřípá vůz,
když náhlý úder hodin zazní,
ach, dokud nesmočíš se v lázni,
kde obejme tě pravý hnus,
ach, dotud budeš sotva moci,
ty, kterou okouzlil můj žal,
mně říci v hrůzyplné noci
a s duší plnou čaromoci:
"Jsem stejná, jako je můj Král!"
Přeložil Vítězslav Nezval