Víno vrahovo
Má žena leží mrtva, díky!
Jsem volný, mohu popíjet.
Když jsem se vracel bez sou zpět,
mučila mě vždy svými křiky.
Jsem znova šťasten jako král;
vzduch hůr je čistý, nebe jasné...
- To rovněž bylo léto krásné,
když jsem k ní první láskou vzplál!
Té žízni, co mě mučí, zvíře,
by bylo k míru potřebí
víc vína, nežli které by
moh' pojmout její hrob v té díře.
Já srazil jsem ji do studně
a celé její lemování
jsem pro jistotu shodil na ni.
- Čas zapomenout dá snad mně!
Ve jménu přísah plných vznětů,
jichž není s to nás pranic zbýt,
řka, že se chci s ní usmířit
jak v dobách naší vášně v květu,
jsem na ní vymoh' schůzku zas.
Byl večer, cesta temná byla,
a ona přišla, pobloudilá!
On je kus blouda v každém z nás!
Ač na ní bylo znát již léta,
přec byla hezká dosavad,
a já ji měl až příliš rád,
a tak jsem řek': "Jdi z toho světa!"
Mne nemohou tu pochopit!
Z těch opilečků tupohlavých,
kdo hodlal za svých nocí tmavých
kdy z vína rubáš urobit?
Ta necitelná, tupá cháska,
tak jako stroje jdoucí jen,
nemohla poznat ani den,
co je to vskutku pravá láska
s průvodem kouzel tajemných,
pekelných stonů, hrůzných křiků,
lahviček jedu, slz a vzlyků
a hřmotu pout a kostí v nich!
- Jsem volný, sám zde stojím zase!
Dnes budu podle chuti pít;
pak, bez výčitky, na mol zpit,
si lehnu na zem, kde jen dá se,
a budu jako fena spát.
Byť mi vůz kole s s obručemi,
nacpaný štěrkem nebo zemí,
či vyšinutý vagon snad,
rozdrtí mozek vinné hlavy
či přetne v samé půli břich,
já vždy si budu tropit smích
jak z Ďáblovy, tak z Boží slávy!
Přeložil Svatopluk Kadlec