Víno vrahovo
Je mrtva již, jsem volný - trala!
Teď zpiji se až v němotu.
Když bez jediného já sou
jsem přišel- strašně křičívala.
Jsem šťasten docela jak král.
Je jasno, nebe rozsvítilo...
Takové také léto bylo
tehdy, když jsem k ní touhou vzplál.
Svou žízeň dravě sžírající
bych, myslím, stěží upil jen,
kdyby byl vínem naplněn
celý hrob její; - toť co říci:
do studny jsem ji hodil, do zmoli,
a kamení, jež studnu roubí,
jsem všechno svalil za ní v hloubi.
- A zapomenu, možno-li.
Leč pro vše, co jsme slíbili si
a co už nelze rozvázat,
i abychom se sešli snad
jak v časech naší lásky kdysi -
přec vyprosím si od ní zas
zvečera při cestě kdes chvíli -
Oh přijde tam! Tvor pošetilý!
Je pošetilý každý z nás!
Ztrhána - byla krásná dosud!
A já jsem tolik rád ji měl!
A snad že proto jsem jí děl:
Pryč z života! Pryč odsud!
Kdo dovede mne pochopit!
Z těch hňupů není jediný tu,
komu by v noci někdy v skrytu
se zachtělo se smrtí zpít!
Ty nemůže nic poraniti -
jsou stroj jen - tupci opilí -
ti lásky neokusili
dojista nikdy v celém žití,
jim neznám je hlas kouzel zlých
i hrůzy, jež ji provázejí,
fióly jedu, slzy její,
křik řetězů a kostí smích!
- Jsem svoboden a sám teď rázem!
Dnes večer nebudu už živ;
netřeba bát se jako dřív
lehnu si tady klidně na zem,
jak pes se vyspím v ulici!
Vůz s koly strašně tíživými
a spoustou kamení a hlíny
či vagon prudce letící
snad hříšnou hlavu rozdrtí mi,
neb rozřízne mne vprostřed spíš.
Než vše to jedno je mi již
jak Bůh i Ďábel s řády svými.
Přeložil Zdeněk Kalista