Vrahovo víno

---

Jsem volný, zemřela mi žena.
Tak napiju se ještě dnes.
Když ani sou jsem nepřines,
křičela jako pomatená.

Jsem spokojený jako král.
Vzduch čistý je a nebe jasné...
Mívali jsme i chvíle krásné
v době, kdy jsem ji miloval.

Strašlivá žízeň, jež mě sžírá,
stále víc vína na mně chce,
ezmála tolik, co vejde se
jí do hrobky. A to je míra!

Do studny jsem ji hodit šel
a ještě přivalil jsem na ni
spoustu kamenů z blízkých plání.
- Jak rád bych na ni zapomněl!

Ve jménu lásky, nad niž není,
která nám vždycky brala klid,
a chtěje si tak obnovit
časy dávného opojení,

já schůzku jsem si vyprosil
večer na cestě osamělé.
řišla tam! A jak rozechvěle!
Kdopak kdy v žití nebláznil!

Docela hezká ještě byla,
snad unavená kapánek.
Z přílišné lásky jsem jí řek:
Co kdybys život opustila!

Najde se pijan stupidní,
který v jedné morbidní noci
překvapí svět, když bez pomoci
sám víno v rubáš promění?

Ten zpustlík, jehož nelze ranit,
neboť jak stroj je bezcitný,
nikdy, od jara do zimy,
nepoznal pravé milování

s podivným zmatkem pekelným
a s okouzlením, které mámí,
s tmou noci, jedem, se slzami,
s praskotem kostí potupným!

- A tak jsem sám a volný k tomu!
Jako opilá mrtvola.
Ač bez výčitek z toho zla,
nepůjdu raděj spáti domů.

Na zem si lehnu jako pes!
A kára s ohromnými koly,
tažená obrovskými voly,
kamenů plná, může dnes

rozdrtit moji hříšnou hlavu,
což k smíchu stejně bude mi
jak Bůh a jeho znamení,
či Ďábel, slibující slávu.


Přeložil Gustav Francl