Hymna na Krásu
Jsi, Kráso, z propasti či z bezedného nebe?
Tvůj pohled s ďábelským i božským zářením
rozlévá v zmatku zlo a dobro kolem sebe,
a proto k vínu tě snad přirovnat smím,
Máš v očích svítání i západ s jejich mírem
a šířích parfumy jak v tmách noc bouřlivá.
Tvá ústa s polibky jsou číše s elixírem,
po kterém sílí hoch a muž sil pozbývá.
Vystouplas z podzemí či z hvězd jsi sestoupila?
Za tvými sukněmi jak pes jde Osud jat,
rozséváš pohromy a radost, rozmařilá,
a neodpovědna, vše řídíš napořád.
Zlá šlapeš po mrtvých a tropíš si z nich šprýmy,
z tvých skvostů nezdá se Děs nejmíň rozkošným
a Vražda, jedna z tret, jež jsou ti nejdražšími,
tancuje milostně nad zpupným břichem tvým.
Osleplá jepice za tebou letí, svíce,
a planouc v ohni dí: "Buď světlo, chvála ti!"
Milenec supící nad tělem krasavice,
toť mroucí, hladící svůj hrob, v své závrati.
Co na tom, vzešla-lis již v pekle nebo v ráji,
ty stvůro, hrozná tak bez vlastní viny snad,
když mi tvá noha, zrak a úsměv otvírají
vstup k nekonečnosti, již, temnou, mám já rád!
Anděl či Siréna, z Boha či ze Satana,
jen když mi, vílo má se zrakem mámivým,
ty rytme, vůně, dne, má kněžno milovaná,
činíš svět méně zlým a čas míň strašlivým!
Přeložil Svatopluk Kadlec