Hymna na krásu

---

Čníš ze dna propasti, či přicházíš k nám z ráje,
ó Kráso? Rozléváš hned světlo, hned zas stín.
V tvém hrozném pohledu si nebe s peklem hraje
a lze tě přirovnat též k chuti vzácných vín.

Ty skrýváš v pohledech i svítání i západ;
ty dýcháš vůněmi jak večer před bouři;
a z amfóry tvých úst jak z filtru budou kapat
tvé žhavé polibky, jež krev nám rozbouří.

Rci, snášíš se k nám z hvězd, čníš z krkolomných srázů?
Hleď, Démon sleduje tvé spodničky jak pes,
hned plodíš radosti, hned rozhazuješ zkázu,
jsi nezodpovědná a neznáš v ničem mez.

Jdeš klidně přes mrtvé a zesměšňujéš předky
a Hrůza náleží k tvé sbírce klenotů.
Jed, Vražda, Zoufalství jsou nejdražší tvé cetky
a svůdně lehají si na tvou nahotu.

Hleď můru ve svíčce, jež přilétla sem zvenku,
a říká praskajíc: Jen ať mne rozdrtí!
A mladý milenec, jsa skloněn nad milenku,
jak při agónii se laská se smrtí.

Ať přišlas z předpeklí, či z nebe, budeš věčná,
ó Kráso, obludo, rci, proč bych se tě bál!
Jen když mi otevřeš vchod k branám nekonečna,
jež tolik miluji a jež jsem nepoznal.

Ať Satan nebo Bůh, co na tom! Jen ať vkročí,
co na tom - královno, ať sladkost, nebo jed,
když děláš zázrakem svých sametových očí
čas méně ohyzdný, když nadlehčuješ svět.


Přeložil Vítězslav Nezval