Hymnus na krásu
Přicházíš z propasti nebo z nebeských končin,
Kráso? Z tvých pekelných i božských pohledů
vyšlehne zmateně hned laskavost, hned zločin,
silně se podobáš vínu v tom ohledu.
Západ i svítání zrcadlí se ti v oku,
jak večer před bouří k nám dýcháš vůněmi,
tvé rty jsou amfora, polibky kapky moku,
hoch po nich vzmuží se, muž zjihle oněmí.
Sestupuješ k nám z hvězd či rašíš z černé hloubi?
Osud se za sukní ti plouží jako pes;
rozséváš radosti i hrůzyplné zhouby,
jsi nezodpovědná a vládneš, až jde děs.
Ty šlapeš po mrtvých, Kráso, a jsou ti k smíchu,
Hrůza - to je tvůj šperk, nejslastnější z tvých vnad,
Vražda ti milostně tančí po pyšném břichu
rozkošný taneček uprostřed cingrlat.
Ty svíce, nad tebou osleplá můra praská,
vzplane a zavolá: Plameni chvála buď!
Jako když vlastní hrob umírající laská,
supící milenec lehá na nahou hruď.
Jsi z ráje? z pekla jsi? buď co buď se ti svěřím,
ty stvůro, naivní, hrozná v tmě před námi!
Jen když tvá noha, zrak, úsměv mi dá klíč k dveřím
Nekonečna, v ten kraj drahý a neznámý.
Jsi Anděl? Siréna? Bůh světla? Satan přítmí?
Pojď, vílo s očima, z nichž kane sladký jed.
Pojď, jen když učiníš vůněmi, světlem, rytmy
chvíle míň tíživé a míň ohavný svět.
Přeložil Vladimír Mikeš