Hymna kráse
Jdeš z hlubin oblohy, či z propasti dna vzcházíš,
ó Kráso? V zraku tvém zřím ráj i pekla pal,
jím zločin ve zmatek se zásluhami házíš,
a proto bych tak rád tě k vínu přirovnal.
V tvém oku svítání i západu žhne rdění,
ty vůně šíříš kol jak večer bouřlivý,
tvé rty jsou amfora, polibky opojení,
jímž dítě hrdinou a rek jest bázlivý.
Jdeš z jícnů temnosti, či s hvězd k nám sestupuješ?
I Osud omámen jde za tebou jak pes,
na zdař bůh radosti, neštěstí rozhazuješ,
ty za nic neručíš a řídíš všeho směs.
Ty kráčíš po mrtvých, z nich žerty tropíš sobě,
a z tvojich klenotů je Hrůza nejkrasší,
a Vražda, z cetek tvých jsouc nejmilejší tobě,
na zpupném břiše tvém se v tanci povznáší.
Ó svíčko, jepice jak slepá k tobě pádí,
tvým ohněm vzplápolá řkouc: Požehnána buď!
a s tváří mroucího, jenž mohylu svou hladí,
milenec uklání se nad milenky hruď.
Co na tom, odkud jdeš, zda z pekla čili z ráje,
ó Kráso! příšero! v své hrůze přímo k nám,
tvé oko, úsměv tvůj, tvá noha Věčna taje
když otevrou mi jen, jež neznám a rád mám.
Ať Anděl, Siréna, Ďas, Bůh se v tobě sklání,
co na tom, tebou-li, tvým okem plným hvězd,
ó rhytme, paprsku, ó vůně, má jen paní! —
svět méně ohyzdným, čas méně trapným jest?
Přeložil Jaroslav Vrchlický