Balkon
Ó matko vzpomínek, milenko, nad niž není,
ó ty můj dluhu! ty, z níž slast si naberu!
Jednou si vzpomeneš na krásu pohlazení,
na dýchající krb a půvab večerů,
ó matko vzpomínek, milenko, nad niž není!
Večery prohřáté sty rudých přísvitů,
když balkón odplouval za zrůžovělou páru!
Tvé srdce hřálo mě a tvůj prs slád mi tu!
Ledacos řekli jsme, co nevydaly zmaru
večery prohřáté sty rudých přísvitů.
Západ se nádherně z teplého šera ronil!
Srdce je všemocné! dálka je hluboká!
Když jsem se nad tebou, má kněžno kněžen, sklonil,
jako bych vůně tvé krve se nalokal.
Západ se nádherně z teplého šera ronil!
Noc houstla zarostlá v svých neprostupných zdech.
Mé oči tušily tvé zorničky v té tmáni,
a já, má sladkosti, můj jede, pil tvůj dech!
Tvé nohy klímaly pod mou bratrskou dlaní.
Noc houstla zarostlá v svých neprostupných zdech.
Vyznám se v umění žít štěstí zašlých časů,
vidím svou minulost sedět ti na klíně.
Proč hledat jinde než v tvém těle tu mdlou krásu,
půvab, jejž pro mne má tvé srdce jedině.
Vyznám se v umění žít štěstí zašlých časů.
Ty vůně, přísahy bez konce, polibky:
z tmy, jež je z dosahu sond, se už nevynoří,
podobny slunci, jež vyjde jak z kolíbky
a stoupá po nebi omyté na dnech moří?
- Ó vůně, přísahy, bez konce polibky!
Přeložil Vladimír Mikeš