Podzimní zpěv
I.
Buď sbohem, jase let, ach, příliš krátkých, věru!
Již brzo vplujeme do temnot mrazících!
Již slyším polena v dvůr padat za večerů
a hudbou pohřbů znít na mokrých dlaždicích.
V mé bytí truchlivé se vplouží průvod zimy:
hněv, záští, hrůza, děs a dřina za dnů zlých.
Mé srdce ztuhne v led a zvolna zkamení mi
jak slunce, rudnoucí v svých peklech polárních.
V můj vyděšený sluch se rachot dřeva vkrádá.
Ne, není hlušších ech při stavbě šibenic!
Má duše je jak věž, jež podlomena padá
po ranách beranu, jenž buší stále víc.
Tím hřmotem kolébán, já slyším v divém letu
kdes rakev zatloukat... Však komu, komu z nás?
- Je vlídné léto pryč; teď přísný podzim je tu!
Jak odjezd smutně zní ten tajuplný hlas.
II.
Mám rád svit zelený, jenž z vašich očí září,
však dnes mně hořkne vše, vy sladká krásko má!
Mně slunce nad mořem nic nenahradí v záři,
ni vaše láska, krb a modrá alkovna.
a přec mne milujte, mé srdce, buďte matkou
i nevděčníkovi zlých uštěpačných rtů!
Má sestro, milenko, ach, buďte něhou krátkou
slavného podzimu či slunce v západu!
Váš úkol krátký je! Hrob čeká, chtivě zeje!
Mé čelo položit v svůj klín dnes nechte mě,
bych s létem bělostným se loučil za naděje
a chutnal žlutý třpyt dní z konce jeseně!
Přeložil Svatopluk Kadlec
