Podzimní
I.
Ach, za chvíli! a padnou na nás stíny chladné,
let našich kratoučkých buď sbohem výsluní!
Slyš, smutečný ten zvuk, když dříví k zemi padne,
tím dvorem dlážděným jak temně zaduní!
A zima veškerá pak vstoupí do mne: těžká
a tvrdá práce, zášť a hrůza, hnus a děs.
Jak slunce, v polárním když smutném pekle mešká,
mé srdce nebude než rudý ledu tes.
A každý dřeva kus, jak zazní, děsí duši,
jak šafot k popravě tam dole měl by stát.
Jsem věži podoben, v niž tvrdý beran buší
ráz na ráz nezmorně, až nachýlí se v pád.
Mně zdá se, na prospěch že někdo rakev sbíjí,
když duši uspává ten jednotvárný zvuk...
Čí rakev? - Podzim tu a léto - léto míjí:
jak signál k odchodu zní tajemný ten zvuk.
II.
Tvých očích sivý svit byl jindy plný vnady,
má sladká lásko! dnes vše hořkost vydává,
i láska tvá i krb mne nechá bez náhrady,
neb toužím po slunci, jak z moře povstává.
A přece miluj mne, mé srdce, buď jak matka,
at špatný jsem a zlý ať jsem i nevděčen!
Ať sestra, milenka, buď ty ta rozkoš krátká,
den jasný v podletí a západ bez mračen!
Ach na krátko! Hrob čeká lačný, nedočkavý!
Dech sklonit čelo mé a na tvém klíně skrýt,
ať vítám ve stesku, že odchází den žhavý,
ten měkký, žlutavý, jak podzim dává, svit.
Přeložil Jaroslav Goll