Zpěv podzimní

---

I.

Tak brzy vnoříme se ve tmu, plnou zimy;
buď sbohem živý jas těch příliš krátkých let!
dnes dříví na dvoře já s rázy příšernými
již slyším dopadat a na dláždění znět.

Ta zima pronikne mou bytost; hněvy vzteklé,
zášť, chvění, zděšení, i práce tvrdá tíž,
a tak, jak slunce kruh kol pólu v ledů pekle,
mé srdce ledovcem jen rudým bude již.

Pád dřeva každého tu slyším, jen se třesa;
hlas drsnější to než když staví poprava
A duch můj podoben je věži, která klesá
pod rázy berana, jenž nezná únavu.

Tím rázem kolébán vždy stejným, jak bych slyšel,
že v chvatu sbíjejí kdes rakve roubení...
A komu? Včera byl čas léta; podzim přišel!
Hluk tento tajemný zní jako loučení!


II.

Mám rád váš velký zrak, v němž plá svit zelenavý,
ó, sladká kráso má, však dnes vše hořký stesk,
nic: vaše láska ne, ni boudou, ni krb žhavý,
nic slunce nad mořem mně nenahradí lesk.

A přece milujte mne, něžná! buďte matkou
i pro nevděčného i pro ošklivého!
ať sestra, milenka, ó, buďe slastí krátkou
buď slávy podzimní, neb slunce zašlého!

Jak úkol krátký to! Hrob v lakomství ždá dravém!
Ach, nechte mne, bych směl vám v klín své čelo klást
a zkoušet, ve stesku po bílém létě žhavém,
teď v pozdní jeseni těch svitů žlutých slast!


Přeložil Jaroslav Haasz