Podzimní zpěv
I.
Už brzy nastanou nám večery jak moře;
bud sbohem, paprsku těch příliš krátkých let!
Už slyším, kterak zní na vydlážděném dvoře
pád polen s duněním, jež nepřestává znět.
Má bytost děsí se dnů, které jsou tak vleklé,
kdy v mrazu u okna tě znudí každá věc,
jak slunce v polárním a nekonečném pekle
mé srdce promění se v rudý ledovec.
Pád dříví neustal; mráz po těle mi běží;
i stavba popravišť je menším tyranem.
Můj duch má horečku a podobá se věži,
již ztekli velikém a pádným beranem.
Mám dojem, jako bych byl býval právě slyšel
údery do rakve, již nesou se schodů...
Proč? Léto minulo a podzim právě přišel!
Ten hluk je záhadný jak smutek odchodu.
II.
Miluji podlouhlá a zelenavý plamen
tvých očí, avšak dnes chci utéct před hořem,
nic, ani budoár, nic, ani teplo kamen
mně nevynahradí svit slunce nad mořem.
A přece, miluj mne, mé srdce! Buďte matkou
i nevděčníkovi, i chybujícímu;
má sestro, milenko, měj prchavou a sladkou
chuť něhy západů a slávy podzimu.
Hrob čeká! hladově, jak krátký úkol je to!
Ach, dovolte, ať smím dát hlavu na váš klín
a chutnat paprsek, jenž roní babí léto,
ten žlutý paprsek, ten sladký, žlutý stín!
Přeložil Vítězslav Nezval